Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

Jedna z mnoha výhod nálepek upírství.
Lidé vás berou vážně.

 Líbali jsme se, mazlili a jediné, na co jsem přesto všechno byla schopna myslet, bylo jak ho zabít.

Tomuhle se říká, tuším, profesní deformace. Velice zaobaleně a slušně řečeno. V té méně lichotivé variantě by se mluvilo o sociopatii a jiných neméně hezkých deviacích.

Ale nemohla jsem si pomoci.

Když jsem se dívala do jeho mechově zelených očí, jediné, co mě napadlo, bylo, jak by asi vypadaly, kdybych mu je vydloubla. Stále tak zelené? Pokazil by tu nezvyklou barvu nevidomý lesk? Jak laskal rty má ňadra, ruce mi mravenčily a v končetinách se sbíhala síla. Luplo by to, kdybych mu zakroutila krkem? A když už jsem u toho krku… Krev proudící pod kůží mě sváděla k vysunutí špičáků a dovádivě pobízela se sladkým úsměvem zakousnout se, trhat, rvát a sát…

Romantika hadr.