Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

        „Spíš?“

Hloupá otázka. Natolik, že jsem ji ani nepovažovala za hodnou jakékoliv reakce, a tak jsem raději dále dělala mrtvého brouka.

Copak, proboha, nečetl nic o upírech?

Nikdy by mě nenapadlo, že na tohle budu nadávat.

Následoval povzdech. Vzápětí se zlehka dotkl mého ramena. „Klér,“ protáhl tiše. Zřejmě se ve své naivitě bál, že mě případně probudí.

Pravidlo číslo jedna.

Nikdy nesahej na upíra chvíli potom, co se ti podařilo ho nakrknout.

* * *

Překvapeně zamrkal a zmohl se jen sykavý nádech, zatímco zmateně hleděl do mých zelených očí. Kdybych chtěla, už dávno by se v nich ztratil. A mé slovo by znamenalo zákon. Řekla bych – skoč a on by skočil. Z postele, skříně, schodů, střechy té nejvyšší budovy ve městě…

Děsivé, ale působivé.

A především praktické.

Vyloudit na tváři samolibý úsměv tentokrát šlo velice snadno a i bez většího přemáhání.

Ještě chvíli na mě mlčky civěl. „Něco mi říká, že na tohle si asi nikdy nezvyknu,“ dodal vzápětí a dlouze útrpně vydechl.

„Tak neprovokuj,“ laškovně jsem naklonila hlavu na stranu a sklonila se k němu blíže, aniž bych povolila sevření zápěstí. Navíc se jeho břicho ukázalo jako pohodlný sedák pod zadek.

Krátce zaškubal rukama, ve tváři se mu objevil komicky snaživý výraz. Tepna na krku vyvstala. La tua cantante. Jeho krev mi zpívala árie dosud nenapsané.

Jak poetické, že?

Byl tak… Roztomilý. K sežrání.

A mně by přitom stačilo pouze nepatrně zesílit stisk, abych mu se vší tou něžností bestie skryté v mém nitru rozdrtila obě zápěstí se stejnou lehkostí, která je potřebná k rozlámání suchého chrastí.

Ovšem pro jeho ruce jsem přeci jen měla trochu jiné využití.

Pustila jsem ho.

Krátký, leč o to náruživější polibek umlčel jeho protesty a připomínky, že jsem patrně pozapomněla na to, kdo z nás dvou by měl být v této chvíli nahoře.

Já vím, spát s nováčky je, dejme tomu, poněkud amorální. Víceméně. Tedy z pohledu Šermíře a jiných moralistů žijících duchem stále v minulých stoletích.

Když mě to ale tak baví!

* * *

Líbali jsme se, mazlili a jediné, na co jsem přesto všechno byla schopna myslet, bylo jak ho zabít.

Tomuhle se říká, tuším, profesní deformace. Velice zaobaleně a slušně řečeno. V té méně lichotivé variantě by se mluvilo o sociopatii a jiných neméně hezkých deviacích.

Ale nemohla jsem si pomoci.

Když jsem se dívala do jeho mechově zelených očí, jediné, co mě napadlo, bylo, jak by asi vypadaly, kdybych mu je vydloubla. Stále tak zelené? Pokazil by tu nezvyklou barvu nevidomý lesk? Jak laskal rty má ňadra, ruce mi mravenčily a v končetinách se sbíhala síla. Luplo by to, kdybych mu zakroutila krkem? A když už jsem u toho krku… Krev proudící pod kůží mě sváděla k vysunutí špičáků a dovádivě pobízela se sladkým úsměvem zakousnout se, trhat, rvát a sát…

Romantika hadr.

Ale i tak jsme se zvládli promilovat až k ranním hodinám.

Ještěže jsem mu ty ruce nezlámala.

Leo se totiž ukázal jako opravdový talent. S takovou to možná i někam dotáhne.

* * *

Tvrdě spal s tváří zabořenou do načechraného rudého polštáře. Přikrývka stejné barvy a stejně jemné látky mu stěží zakrývala obliny hýždí, a to jen proto, že jsem ji přes něj ledabyle natáhla, abych pořád nemusela zírat na ten dokonalý zadek. Nejhezčí jaký jsem v tomhle století dostala šanci spatřit.

Věřte mi, pár set let a opravdu krásný zadek hodný božského Adónise poznáte s naprostou a neochvějnou jistotou.

Když se již pár pěkně dlouhých minut nehýbal, tak mě napadlo, jestli jsem čistě náhodou nevykonala jednu ze svých zvrácených představ.

Nebylo by to poprvé, ani naposledy. Bohužel. I ti nejlepší se občas nechají… Unést.

Najednou tiše zamručel a převalil se na bok. Pod tenkou látkou se nepatrně rýsovaly obrysy genitálií. Musím uznat, že matička příroda na něm rozhodně neplýtvala a byla štědrá.

Mé freneticky bušící srdce – některých otravných návyků se prostě upír nezbaví, i když může – zaplesalo radostí.

Žije a očividně je zcela zdráv.

Tohle povlečení mám totiž ráda. A krev se špatně pere.

* * *

Dala jsem mu přesně dvě hodiny, třicet minut a sedmnáct sekund na to, aby se řádně prospal.

Poté nemilosrdně letěl z postele.

Práce je zkrátka práce. A postkoitální únava omluvenkou pro Šermíře vážně není.

* * *

Z kuchyně se ozval táhlý nářek hladového.

„Nikam se mi nechce,“ okomentoval obsah mé nevelké ledničky v miniaturní kuchyni, která k jeho smůle obsahovala pouze pět transfůzí AB negativní a konzervu žrádla pro kočky. „Máš tu vůbec něco… Víc pro člověka poživatelnýho?“

„Akvárko s rybami a dvě kuřata,“ ušklíbla jsem se, „a někde tu bude snad i kocour, abych byla přesná.“

„Na co, proboha?“

„Na ranní bloodshake,“ vysvětlila jsem mu velkoryse a roztáhla jsem se po celé posteli, vzápětí se převalila na záda. „Jeden sáček AB, jedna ryba a pár kapek kuřecí,“ rozkošnicky jsem si olízla horní ret. V ústech se mi tvořil jed, namísto slin.

„To je odporný,“ konstatoval.

Ach ano. Tohle se mi na lidech vždycky líbilo. Ta sebevražedná upřímnost.

Ještě před pár lety jsem zabíjela i pro míň.

* * *

„No dobře, ty si uděláš ten svůj-,“ zarazil se, to slovo mu očividně nešlo přes rty, citlivce, „bloodshake a já co? Cokoliv z tvých domácích mazlíčků jíst odmítám!“

A heleďme se. Nějak, chlapci, otrnulo po té jedné noci.

Chyba.

„Běž si nakoupit. Tvoje jídlo, tvůj problém,“ zamručela jsem otráveně, litujíce toho, že jsem ho ráno nevykopla, jakmile se probudil. „Z nás dvou jsi totiž ten, kdo bez jídla nevydrží ani den,“ dodala jsem škodolibě.

Asi jsem to s tím výhružným tónem hlasu krapet přehnala. Najednou totiž bylo dokonalé ticho. Měla bych to dělat častěji.

Během chvíle si už objednával pizzu.

A vida, jak je najednou soběstačný.

* * *

Táhlé zaječení zvonku pohladilo mé uši s jemností detonační nálože.

Zase se mi chtělo něco zabít. Tentokrát doopravdy, a ne jen na vlnách mé bohaté fantasie.

Rychlé kroky mi prozradily, že Leo navzdory svému lvímu jménu očividně hladový jako vlk se plavnými skoky vrhl k domovním dveřím. 

„Ano?“ zahulákal netrpělivě.

„Pizza Demarco.“

* * *

Ten hlas.

* * *

Přivřela jsem oči. Tak známý, a přitom zcela jistě cizí. Na nohou jsem stála dříve, než jsem si to vůbec stačila uvědomit.

Ačkoliv je to mezi našincem považováno za krajně neslušné, poodhalila jsem protáhlé špičáky, znak každičkého upíra.

„Dobrej. Dvakrát pizza s margharitou a dvojitou porcí šunky a sýru. Bude to… Sto osmdesát korun,“ ozvalo se z chodby sotva má návštěva otevřela dychtivě dveře v předsíni.

„Kláro, nemáš drobný?“ houkl na mě do ložnice Leo.

Kam to ten svět spěje? Člověk chce po upírce drobný na pizzu. Absurdita téhle zatracené situace mě donutila schovat zuby, a především zapomenout na chvíli na ten Hlas. „Nemám!“ odsekla jsem. Drobné jsem ale dozajista někde měla. Snad v každé měně, která existuje.

Tady šlo ovšem hlavně o princip.

* * *

Dlouhý nádech a výdech.

Chyba. Ta vůně mě div neomráčila. Během pár vteřin jsem měla kolem těla omotané prostěradlo. Musela jsem našeho poslíčka vidět.

* * *

Oni snad berou i děti.

Kolik mu tak mohlo být. Šestnáct? Sedmnáct? Nevypadal nijak výjimečně. Krátké kudrnaté špinavě blond vlasy rámovaly oválnou tvář s jemnými čistými rysy a krátkým nosem a očima světlýma jak jarní nebe bez mráčku. Vytáhlosti tyčky do zeleninového záhonu si nešlo nevšimnout, zvláště když mu kotníky čouhaly z volných tříčtvrťáků. To jsem stačila zaregistrovat na první rychlý pohled.

Vypadal vlastně ještě roztomileji, než Leo po ránu. A to byl oblečený. Jako třešnička by se dala považovat ta božská vůně.

K sežrání.

A ne – to nebyl slovní obrat.

V uších měl černá sluchátka. Vibrace z dunění těch ječivých kytar mě lechtaly na chodidlech a s mým bubínkem dělaly pravé divy.

Nejspíše poslouchal tu příšernou moderní hudbu. Nevyznala jsem se v tom a ani nechtěla. Každý, kdo něco podobného poslouchal, by měl dostat trest smrti.

Nasucho jsem polkla.

* * *

A pak atmosféra značně zhoustla.

* * *

Sotva mě uviděl, ztuhl. Lehký úsměv na tváři zmrzl, jarní nebe potemnělo do odstínu hluboké laguny.

Na zátylku se mi zježily chlupy.

Zlé znamení. Kurevsky zlé znamení.

Jako bych se dívala na někoho ze Starších. Na někoho z Nás.  

Ovšem ta vůně. Tohle nebyl Starší. Dokonce ani upíří mládě. Tak co byl?

Odpověď se vynořila pouze jedna jediná. Někdo mocný. Lidský mocný tak, až by se z toho někomu citlivému na magii mohla zamotat hlava a vyschnout v ústech. Mohl to být senzibil. Senzibil natolik silný, že ačkoliv ještě jeho síla nestačila dospět a plně se rozvinout, dráždil svou aurou vše aspoň trochu nelidské. Mě zejména.

Kdybych se napila jeho krve…

* * *

„Tady máš dvě stovky a upaluj, chlapče.“

Leo snad ani netušil, jak moc osvobozující účinky tahle věta s sebou nesla. Kluk si vzal peníze, ještě chvíli se na mě díval s výrazem králíka hledícího na lišku těsně před zakousnutím a poté…

Se rozeběhl pryč podoben tmavé šmouze.

         A s ním i mé vzpomínky na tenhle incident.