Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

 Líbali jsme se, mazlili a jediné, na co jsem přesto všechno byla schopna myslet, bylo jak ho zabít.

Tomuhle se říká, tuším, profesní deformace. Velice zaobaleně a slušně řečeno. V té méně lichotivé variantě by se mluvilo o sociopatii a jiných neméně hezkých deviacích.

Ale nemohla jsem si pomoci.

Když jsem se dívala do jeho mechově zelených očí, jediné, co mě napadlo, bylo, jak by asi vypadaly, kdybych mu je vydloubla. Stále tak zelené? Pokazil by tu nezvyklou barvu nevidomý lesk? Jak laskal rty má ňadra, ruce mi mravenčily a v končetinách se sbíhala síla. Luplo by to, kdybych mu zakroutila krkem? A když už jsem u toho krku… Krev proudící pod kůží mě sváděla k vysunutí špičáků a dovádivě pobízela se sladkým úsměvem zakousnout se, trhat, rvát a sát…

Romantika hadr.

Jedna z mnoha výhod nálepek upírství.
Lidé vás berou vážně.

Mocnými nádechy jsem nasávala do nosu výpary z doutnajícího hrnku černé kávy, který jsem svírala mezi dlaněmi, ačkoliv voda byla stále téměř vroucí. A se značnou nevolí jsem musela připustit jednu zcela zásadní věc.

Ironie.

Černá káva od Světlonošky byl božský požitek.

Přece si nebudu ztěžovat, že jsem si představovala své „útočníky“ o něco hezčí, není to přeci kompars do amerického trháku, že…

Ale…

Hezčí teda být mohli.

„Fajn,“ zamručela jsem a lokla si kafe.

„Hodná holka.“

Kysele jsem se ušklíbla. „Haf.“

Ačkoliv si musel všimnout mého výrazu, pokračoval nevzrušeně dál. „Jsi nám zavázána krví, životem a podpisem smlouvy trvající po dobu sto deset let. Tato stanovená lhůta tvého závazku má vypršet až za jedenáct let, sedm měsíců a třicet dní,“ vítězoslavně se zašklebil a knedlík v mém krku začal vesele kynout. „Tudíž máš na výběr. Přijmi a splň svůj úkol stejně bravurně, jako jsi do teď splnila všechny ostatní, nebo odmítni a my tě budeme nuceni odepsat. Napořád.“

 Zasmál se. „Co za to?“

Úsměv jsem oplatila. „Budu hodná holčička a nevymlátím to z tebe.“

Jeho úsměv opět pohasl. „S tebou je dnes vážně zábava, soudružko.“

Svět se zase začal vracet do starých kolejí. 

 Ovšem zase jsem jen přikývla. „Pravil jsi správně,“ podrbala jsem příšeru za uchem a políbila ji do hřívy na dobrou noc. Blížil se konec představení. „Bude válka. Bude se umírat, bude téct krev a bude to znamenat konec,“ nadechla jsem se. „Všeho, všech a zároveň ničeho a nikoho, protože konec jedné éry znamená úsvit druhé.“

„Seděla žába na břehu řeky, když za ní přišel štír. A ten pověděl: ‚Žábo, vezmi mě na záda a přenes mě přes řeku.‘ Žábě se ale nechtělo, a tak řekla: ‚Ne, ty mě uštkneš a já se utopím!‘ Štír ovšem na to: ‚Proč bych to dělal? Utopili bychom se přeci oba…‘ Žába nad tím chvíli přemýšlela, než nakonec souhlasila. Vzala štíra na záda a plavala s ním přes řeku. V půlce jezera ovšem štír žábu uštkl. A když se potápěli, ptala se žába štíra: ‚Štíre! Proč jsi to udělal… Vždyť se teď utopíme a zemřeme oba…‘ A štír jí odpověděl. ‚Nemohl jsem si pomoci, jsem prostě takový…‘“

Připadala si jako při jejich prvním setkání, kdy naproti němu stála a fascinovaně hleděla do modrých hlubin zatracení a toužila nahnout se nad propast. Udělat krok a padat, padat a padat… Přistát v tom prázdném modrém světě, kde nic není, nic nebolí. V místě, kam ještě léta poté chodila, když někoho zabila…