5. Koňský ksicht a Godzilla
V.
Přešlápla jsem z nohy na nohu a tiše odfrkla. Příšeře se vydralo z hrdla temné dlouhé zavrčení, kterým mi dala jasně najevo, že s tímhle nesouhlasí.
Popravdě – já z toho taky nebyla dvakrát nadšená, ale musela jsem navzdory svému rozladění přiznat, že ten plán byl dobrý. Vlastně dost dobrý a měl nemalé šance na úspěch.
Ovšem ta představa, že se budeme muset nechat zbít jak psi a nechat se zachránit těmi nanicovatými Světlonoši nás obě naplňovala odporem.
* * *
„Připravena, Siobhan?“ široce se pousmál a rozpřáhl ruce, jako by mě chtěl obejmout. „Máš mou plnou důvěru. Byla jsi mým nejlepším učněm, tak mě nezklam.“
Tohle rádoby přátelské gesto korunované jakýmsi pokusem o pochvalu mě tak zarazilo, že jsem raději udělala dva rychlé kroky zpět a naklonila hlavu k levému rameni. „Hráblo ti, Baltazare?“ povytáhla jsem obočí.
Jen se ušklíbl. „Zvorej to a osobně ti zpřelámu každou kost v těle nadvakrát. Lepší?“
Přikývla jsem. „Mnohem.“
Tolik asi k našemu rozloučení.
Mávl rukou směrem k slepému konci uličky, kde se v šeru rýsovaly dvě postavy. Jedna robustní, druhá o hlavu menší. „Ani nevíš, jak bylo těžké najít někoho ochotného k tomu, aby z tebe vymlátil duši a riskoval přitom i setkání se Světlonoši,“ prohodil. „Tvá pověst pomstychtivé mrchy je vskutku impozantní,“ vrátil se pohledem opět ke mně.
Pokrčila jsem rameny. „Říká ten pravý. Zeptej se někdy na svou pověst,“ utrousila jsem kysele, vrazila ruce do kapes flaušového šedého kabátu a pomalu vykročila směrem k místu, které se zapíše do kronik mého života. „Jestli tohle ve zdraví přežiju, tak jsi mrtvej, Baltazare,“ zahučela jsem ještě a naposledy se na něj otočila.
Už tam nebyl.
Typické.
Příšera podrážděně odfrkla a raději zalezla, co nejhlouběji do tmy. Za hradby vlastního království, protože u toho, co mělo následovat, vážně nechtěla být.
* * *
Obdařila jsem je poněkud skeptickým pohledem. Líbilo se mi to, čím dál tím méně, protože těmhle dvěma snad muselo ještě před pár lety téct mléko po bradě.
„Co je?“ vyjel ten vyšší holobrádek a přešlápl z nohy na nohu. Tedy spíše z tlapy na tlapu, protože být jen o pár desítek metrů větší, tak by mohl konkurovat klidně i Godzille, kterou připomínal nejen mohutností, ale bohužel pro něj i obličejem.
Otřásla jsem se a přesunula svůj pohled na jeho kolegu. Blonďáka s vojenským sestřihem a tváří protáhlou obdobně, jako to mívají koně. Ale fajn, fajn. Přece si nebudu ztěžovat, že jsem si představovala své „útočníky“ o něco hezčí, není to přeci kompars do amerického trháku, že…
Ale…
Hezčí teda být mohli.
„No nic,“ povzdechla jsem si. „Jdem na to, chlapci, než si to rozmyslím…“
‚A nadělám z vás kebab.‘
Příšera se při té představě jen zazubila. ‚Mňam.‘
* * *
První ránu jsem automaticky blokovala předloktím. Krok stranou, půl krok vpřed. Když se má pravačka střetla v pravém dolním háku s hranatou bradou Godzilláka, ozvalo se nepěkné lupnutí. Následoval úder levačkou na solar plexus a…
„Sakra, brzdi, ženská!“
Ztuhla jsem. Zatraceně!
Klidně stát. Nebránit se.
Odfrkla jsem a jen silou vůle se donutila nakonec připažit. „Ehm,“ odkašlala jsem si. „Pardon. V tomhle jsem… Nováček,“ navrch jsem i přihodila něco, co snad aspoň vzdáleně připomínalo úsměv.
Stálo mě to ale tolik přemáhání!
Blonďák nedůvěřivě přimhouřil oči. „Hele,“ začal poněkud nevrle. „My z toho taky nejsme nadšený, tak laskavě spolupracuj.“
Podrážděně jsem odfrkla. „Ano, pane,“ odpověděla jsem se značnou dávkou ironie v hlase.
O úder srdce později jsem to málem vzala hlavou o zeď. Před očima se mi roztančil roj světlušek. Co to… Další rána. Tentokrát do břicha. Do ledvin… Stejně neohrabaná jako ta předtím, ovšem síla, která by složila i koně, se hravě vyrovná sebelepší technice, toho jak…
Tentokrát jsem se od té zdi odrazila doopravdy. Rovnou do náruče milence z betonu. Vykřikla jsem. Když už musím být oběť, tak se vším všudy. Vlastně jsem to ani hrát nemusela. Bylo to tak dlouho, co mě zmlátil někdo jiný, než papá Baltazar. Úplně jsem zapomněla, jak moc to může bolet.
Tichem se prodral další výkřik. Ono charakteristické křupnutí, které se ozve, když někomu zlomíte kost. Další řev a… Zarazila jsem se. Příšera pootevřela jedno oko. To je nám už tak zle, že ani nepoznáme, jestli křičíme nebo ne? Jestli rány stále dopadají na naše tělo?
Teď byla řada na pootevření krví zalitého oka na mě.
* * *
Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal.
Někdo tady doopravdy dostával nakládačku. A já to už kupodivu nebyla. Já ne. To ti dva. Hubeňour a Godzillák.
Věděla jsem sice, že to muselo přijít, byl to přeci plán, ale… V první chvíli jsem se málem začala drápat na nohy a chystat na další z těch skvělých rvaček s břídily Božími. Světlonoši.
Byl to zkrátka instinkt.
Pak mi ale došlo, že by bylo velice podezřelé, kdyby se nebohá oběť najednou zvedla a nakopala svým šlechetným zachráncům zadek a posléze jejich hlavy nabodla na Temné ostří. Nechtěla jsem si ani domýšlet, co by mi za takové zpackání plánu provedl Baltazar. A Azazeal. Jestli jsem z někoho měla opravdu, ale opravdu strach, tak to byli tihle dva.
A tak jsem se s nepříjemným mrazením na zádech vytáhla do sedu a opatrně se stáhla ke zdi jako správná k smrti vyděšená holčička, co právě zažila své první rendezvous se zlými pány. Bylo mi z toho na blití. Tohle prostě bylo proti přírodě. Věděly jsme to obě. Já i příšera, která do mě celou dobu tiše hučela, ať se na to vykašleme.
Ke svému údivu jsem zjistila, že můj zachránce je jen jeden. Přesněji – jedna. Vypadala naprosto obyčejně. Jako já. Blond vlasy měla ostříhané na krátkého rozježeného ježka a vodnatě modrých očí jí lezly prameny zubaté ofiny. Postavy byla drobné. Průměrné. Kdybych opravdu nevěděla, kdo je ona neznámá doopravdy, asi bych skutečně žasla, kde se v těch útlých rukou bere tolik síly, když zabodávala zubatou čepel obřadního nože do srdce Godzilláka. Zpoza rozbitých masitých úst se mu vydral poslední předsmrtný výkřik a pak jeho duše i tělo odešly… Rozplynuly se do nicoty.
Na památku jeho bytí zbyly jen potrhané šaty. Jeho kolega dopadl o něco lépe. Využil chvilkové nepozornosti Světlonošky a vzal nohy na ramena. A úspěšně. Možná jsem mu i trochu záviděla, protože až teď přesunula svoji pozornost na mě. Nejdřív mě zkoumavě sjela pohledem. V té chvíli jsem zpanikařila. Musí to poznat! Musí! Nadechla jsem se a zase vydechla.
„Jsi v cajku?“ vykročila ke mně, ve tváři starostlivý pohled.
Polkla jsem. „A… Asi… Nevím…“ vykoktala jsem ze sebe. Příšeru jsem silou své mysli shodila do té nehlubší jámy, kterou jsem si dokázala představit a přiklopila ji těžkým víkem. Zavalila železem a kusy kamení. „Kdo… Co jste?… A oni… Říkali něco o… Světlonoších a… A… Že musím umřít…“ schovala jsem obličej v dlaních. „Já ničemu nerozumím…“ popotáhla jsem.
Sklonila se ke mně a jemně mě uchopila za ruku. „Teď už je všechno v pořádku, klid… Všechno ti vysvětlím, ano? Ale jinde. Někde, kde se o tebe postarají a bude tam bezpečno,“ mluvila ke mně konejšivě a já okamžitě poznala, že v jejím hlase zaznívá Půvab. Lehká hypnóza, asi abych neudělala další hysterickou scénu a uvěřila.
Tak fajn.
Stejně jsem začínala mít pochybnosti, že další falešné slzy bych už z koutků asi nevymáčkla.