2. Padlí
II.
Fallen.
Příhodnější název podniku pro nás – existence nečistého původu určené k dlení mezi lidmi do konce svého mizerného života – byste jen stěží našli.
Padlí.
Jediné místo ve městě, kde panovala přísná neutralita, ačkoliv ten bar stál na hranicích našeho distriktu, což mělo za následek, že Světlý sem páchl zcela výjimečně, a to jen když ho lapl buď amok spravedlnosti anebo sebevražedná deprese. Ať to bylo z jakýchkoliv důvodů, tak málokdy odešel ve stejném stavu, v jakém přišel.
Celé to vlastně bylo podivné, ale nikdo si neztěžoval.
Tedy.
Nikdo si netroufl ztěžovat si, protože by to bylo pravděpodobně to poslední, co by kdy udělal. Arimiel, majitel baru, nesnášel, když někdo zpochybňoval jeho rozhodnutí. A vzhledem k jeho stáří, cholerické povaze a úzkostlivému dodržování jím psaných pravidel a zákonů, se málokdo rozhodl zbytečně hazardovat se svou existencí.
Ono vůbec není radno provokovat jakéhokoliv nephila, pokud nepatříte mezi jednoho z nich, nebo nevládnete i něčím jiným, než ostrým jazykem a okouzlujícím úsměvem. Andělé, Padlí Andělé a jejich potomci zřídkakdy mívají dostatečně černý smysl pro humor, aby vám to dokázalo zachránit zadek.
Fallen vypadalo, jako by si někdo vypůjčil kulisy z béčkového hororu. Oprýskaná dvoupodlažní budova s jedovatě zelenou omítkou, která byla místy oloupaná až na červené cihly a se zatlučenými okny v celém přízemí. Ve vyšším patře okna někdo opatřil jen těžkými tmavými závěsy a masivními žaluziemi, které ovšem již rozhodně potřebovaly vyměnit nebo aspoň opravit. Nad železnými dveřmi visel nakřivo jásavý neonový nápis: Fallen, při čemž jedno ‚l‘ nesvítilo.
Kousek od vchodu stála stařičká lampa, jejíž mihotavé světlo ozařovalo chodník před klubem.
Dlouze jsem nasála nosem chladný vzduch.
Přítomnost magie a všech těch aur natěsnaných na sebe a do sebe se stávala téměř hmatatelnou s každým krokem blíže a blíže. Tak hmatatelnou, že stačil jediný nádech chladného nočního vzduchu a zatrnulo mi v podbřišku. Příšeru to donutilo otevřít oči a mlsně si olíznout čenich.
Milovala jsem tohle místo. Milovala, zbožňovala a těšila se na každou další návštěvu. A příšera též. Protože jen tady nacházela soupeře hodné té pravé pozornosti. Nové výzvy a nová území, jež potřebovala pokořit.
Posunula jsem si obdélníkové brýle s čirými skly a tenkými černými obroučkami blíže ke kořeni nosu a pár sekund na to vzala za těžkou kovanou kliku.
* * *
U druhých dveří schovaných za zákrutem mizerně osvětlené úzké chodbičky mě zastavil Ivan.
Tradičně seděl na polstrované sesličce a u nohou měl položenou poloprázdnou láhev čiré tekutiny, jež jsem tipovala na pravou ruskou vodku, protože vše ostatní nazýval odporným patokem. Na jeho pravém stehně si hověl balíček velkých černých karet s roztřepenými rohy.
Přátelsky na mě zamžoural zelenýma očima a prohrábl ten krátký černý porost na hlavě, ve tváři porostlé dvoudenním strništěm mu seděl milý neškodný výraz.
„Čest práci, soudružko,“ broukl. Silný přízvuk v jeho hlase se nedal přeslechnout.
„Zdrastvuj ťa, Ivan,“ zašveholila jsem a poslušně se zastavila naproti němu. Dovnitř nemohl nikdo, komu Ivan vstup nepovolil. Nepsaný zákon podpořený hodně starým a hutným oparem nephilské magie. Bylo to takové opatření, aby se mezi nás náhodou nedostal někdo nepovolaný.
Vzal jednu z karet a dal mi ji před oči právě tou začerněnou stranou.
Ušklíbla jsem se a shrnula pramen vlasů z čela. „To tam máš jen obrázky na téma zoofilie?“ zakroutila jsem hlavou. „Ropucha na zádech Evy. Nahé Evy,“ odfrkla jsem znechuceně.„Ty svinja,“ neopomněla jsem dodat.
Ivan se hlasitě rozesmál. „Měla bys vidět, jak se tváříš, soudružko,“
„Trhni si.“
„Ale no tak,“ přestal se smát. „Nebuď na mě zlá, nebo ti nepovím jedno sladké tajemství, které by tě mohlo jistě zajímat, beruško,“ poslední slovo zavrkal za doprovodu dělání ‚sladkých očí‘.
Zpozorněla jsem.
Normálně bych mu tu berušku dala pořádně sežrat i s úroky, ovšem Ivan tuhle taktiku vydírání a flirtování zároveň nepoužíval příliš často.
Něco se dělo.
Příšera zvědavě zamručela.
„Tak to vyklop,“ zahleděla jsem se na něj zkoumavě.
Zasmál se. „Co za to?“
Úsměv jsem oplatila. „Budu hodná holčička a nevymlátím to z tebe.“
Jeho úsměv opět pohasl. „S tebou je dnes vážně zábava, soudružko.“
Svět se zase začal vracet do starých kolejí.
„Vždyť mě znáš,“ pokrčila jsem rameny a přešlápla z nohy na nohu. „Tak povídej, co se to tam na mě chystá zase za křivárnu. A navrch můžeš přihodit, kdo ji tam chystá, Ivánku,“ přihodila jsem krátký úsměv, aby se mu lépe hovořilo.
Tiše si povzdechl. „Co s tebou…“
Vesele jsem přikývla.
„Starší. Dneska se jich tam sešlo sedm z deseti. To máš pomalu kompletní velectěnou Radu plus jejich poskoky. Však víš, koho myslím,“ ušklíbl se. Radu měl asi tak ve stejné oblibě jako já. „A na to si raději sedni, soudružko, ptali se po tvé maličkosti, a dokonce i žádali tvou šarmantní společnost hned, jak se sem dotlačíš z šichty…“ zakřenil se.
Úsměv mi zmrzl na tváři, příšera samým překvapením zapomněla zavřít tlamu.
Se členy Rady jsem se zrovna nesetkávala dnes a denně. Ano, sice to byla právě Rada, která mi zadávala práci, ale skrze své poskoky. Od vidění jsem se znala jen s jedním jejím členem, a to Balakarem.
Tady se něco kurevsky podělalo a já nevěděla co.
„To jako vážně?“ hlesla jsem po chvíli.
Přikývl. V tomhle by Ivan nikdy nevtipkoval, ovšem musela jsem se zeptat. Pro lepší/horší pocit. (Nehodící se, prosím, škrtněte.)
„Měla bys raději jít, čekají už přes hodinu,“ dodal již absolutně vážně. Ani se nepousmál. „A oni velice neradi čekají. Na kohokoliv, včetně nich samých.“
Přikývla jsem.
Větší moudro říci nemohl.
„Tak díky za upozornění, že se na mě staví šibenice,“ zamumlala jsem, dobrá nálada zmizela do nenávratna.
Možná i dál.