Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. Kapitola (část první) - Hlas domova

9. 11. 2013

      Krve by se v ní nedořezal. Strnula uprostřed pohybu. Nádechu. Myšlenky.

Tyčil se nad ní jako hrozivý stín.

Temná silueta dravce s ledově modrýma očima, které sjížděly sotva sedmileté děvče od hlavy korunované rozcuchanou hřívou bílých vlasů až po špinavé paty rozedřené do krve po dlouhé cestě.

Když k ní vykročil, trhla sebou.

Pousmál se. Připomínala mu tím malé zvířátko. Veliké tmavé oči měla zalité slzami. A přesto Dariovi jeho pohled oplácela se zvědavostí. A ne strachem. Jako malá ovečka, která ještě neví, že vlků by se měla bát.

Bez varování k ní natáhl ruku. Chytil děvčátko za bradu a zamyšleně mu pootočil hlavu ze strany na stranu, aby si ji lépe prohlédl. Líbil se mu kratičký záblesk vzteku a vzdoru v té bledé tvářičce.

Rozhodl se rychle.

„Ode dneška se jmenuješ Alessie,“ oznámil jí. V duchu zadoufal, že tahle Alessie, v pořadí už třetí, přežije své předchůdkyně.

Děvče překvapeně zamrkalo. Pootevřelo ústa. Chyběly mu dva přední zuby. „Já se ale jmen…“ vyhrklo. Dříve než stačilo dokončit větu, zapotácelo se vlivem pohlavku, který znenadání přilétl ze strany muže.

„Ne.“ Vstal. „Erin je mrtvá. A ty jsi snad mrtvá? Ne. A už o tom nechci nikdy nic slyšet, Lessie. Nikdy, rozumíš?“

Hlavou trhla nahoru. A její pohled se střetl s jeho. Chladná modř albínku na chvíli doslova paralyzovala. Tvář mohl mít více vrásčitou a zarostlou, jizvu táhnoucí se po čele až k oku částečně zakrytou šátkem, ale oči… Oči měl stále stejné. Bodaly. Ubližovaly. Nutily cítit se každého pod jejich dozorem jako posolený slimák.

Připadala si jako při jejich prvním setkání, kdy naproti němu stála a fascinovaně hleděla do modrých hlubin zatracení a toužila nahnout se nad propast. Udělat krok a padat, padat a padat… Přistát v tom prázdném modrém světě, kde nic není, nic nebolí. V místě, kam ještě léta poté chodila, když někoho zabila…

Ušklíbl se. „Snad jsi nechtěla odejít bez rozloučení…“

Jako by ten okamžik rozbil na tisíc střepů.

Chloupky na Alessiině zátylku se naježily. Na pažích naskočila husí kůže. Polkla. Jen mlhavě vnímala, že ji drapl za vlasy a trhl hlavou ještě více dozadu. „Kdepak… Tohle setkání bude ještě dlouhé…“

„Pochybuji!“ odsekla.

„Nějak jsi nám zvlčela, Lessie,“ pokáral ji. „Někdo by ti měl přitáhnout řemen.“

„A z tebe se stala krysa zalezlá v díře, Liame. Co Maureen? Jak se má? A co děti? Jak se jen ti rozkošní bastardi jmenovali? Kyle? Lina? Nebo snad N…“

Nestačila to ani doříct.

Dariova tvář se zkřivila vztekem a další, co Alessia zaznamenala, byla rychle se blížící pěst. Úder na poslední chvíli odrazila předloktím. Pěst tak jen drnkla o nos a prolétla kolem tváře. Chvíli nato její vlastní pěst přilnula ke krku hned vedle ohryzku jako by se chtěla stát jeho součástí. Zalapal po dechu. Sevření vlasů povolilo. A albínka uskočila vzad dříve, než jí to stačil vrátit.

Periferním viděním za sebou zaznamenala pohyb.

Reflexivně ukročila do strany a ohnala se po šmouze zvednutým loktem. Záhy ale skončila s rukou zkroucenou za zády. Silná paže jí obemkla krk. A přitlačila.

„Musíme pryč, hned,“ zachraptěl známý hlas kousek za její hlavou. „Horní patro hoří, za chvíli tu bude spousta lidí.“ Dusot a křik jeho teorii povyšoval na pravdivé tvrzení.

Darius jen suše přikývl, aniž by přestal propalovat pohledem svoji bývalou svěřenkyni. Pohledem, ze kterého jasně četla, že měla raději uhořet tam nahoře v pokoji. „Tak jdeme, Lessie,“ zasykl stejně mile, jako se tvářil a s vykročením vpřed hmátl po její volné ruce.

Odpovědí mu bylo prudké vykopnutí, které jen vykryl na poslední chvíli.

„Na tohle nemáme čas,“ zabručel Jeremiáš. Tlak paže na krk zesílil. Škrtil. Před očima se jí na okamžik zatmělo. Smýkl s ní dopředu jako by nevážila více než pár peříček a bez varování ji poslal hlavou vstříc stěně.

Než stačila vyjeknout a uvědomit si, že to co jí stéká po tváři, je její vlastní krev, byli už venku před hostincem.

Už dlouho se necítila tak… Bezmocná. Ten pocit beznaděje vzrůstal a vzrůstal, až se měnil v úzkost nedovolující dýchat ještě více, než Jeremiášova ruka omezující přísun krve do hlavy. A to Alessii děsilo. Děsilo ji, že nemá situaci pod kontrolou.

Venku před budovou se již shromáždil hlouček lidí. A další přibíhaly, přilákání hustým černým dýmem valícím se z oken a plameny olizujícími doškovou střechu. Ve vzduchu visel zápach spáleniny a spousta vyřčených i nevyřčených otázek.

„Hoří!“

„Proboha!“

„Co se stalo?!“

„Jsou tam lidi!‘“

„Vodu, vodu!“

„Pomoc!“

„Já dycky, dycinky říkal, že jim to tam nějakej vožralej lump podpálí! Se podívejte, co to tam bejvá za sebranku!“

„Von to někdo podpálil?“

„Noste vodu!“

„Chyťte žháře!“

Všechny ty zvuky, křik, vyděšený ryk, kejhání hejna hus, které se pletli se syčením lidem pod nohama, to vše k ní doléhalo z dálky. Opožděně. Stálo ji veškeré soustředění, aby si nezakopávala ať už o své vlastní nebo cizí nohy a vytrvale zkoušela se vyškubnout ze sevření obou mužů, co ji drželi mezi sebou a prodírali se rychle mezi lidmi.

Pár ran se Alessii podařilo zasadit na každou stranu, ovšem jestli to stálo za ty zlomené prsty, si nebyla tak úplně jistá.

Poměrně rychle se jim podařilo dostat dál od hostince, za roh jedné z těch špinavých uliček mezi domy, kde se mrouskaly kočky a po nocích i děvky a zvracející opilci. Tedy, nebyla si jistá, že zdejší společnice tahají své kunčofty zrovna sem, ale bohové, páchlo to zde jako kupka hnoje. Naštěstí nebyla v rozpoložení, ve kterém se nějak zvláště zaobírala, do čeho to tou bosou nohou šlápla.

Jeremiáš ji bez varování pustil. „Seženu koně, dovedu je sem. Musíme se dostat z města, než ho zavřou,“ oznámil. „Myn akhe bershegaas ra, reedhi. Ra dergher nya ykha rhannya…“ dodal. Pak se za ním už jen zavlnil plášť.

Vzápětí osaměli.

„Ani na to nemysli,“ podotkl Darius temně. Držel ji za paži jako mladistvou delikventku, k levé lopatce tiskl ostří nože. Tak blízko požehnání otce pouště, že se Alessii těžce dýchalo jen při pomyšlení, že by sjel o kousek vedle. A přitlačil. „Klekni.“

V první chvíli strnula. Pak jen sotva znatelně potřásla hlavou. Štěkavě rozesmála. Hyena by jí mohla ten akcent závidět. „Jako za starých dobrých časů.“

V dalším okamžiku se už nesmála. Ani neklečela. Ale ležela na zádech a plivala krev. A zuby. Do břicha ji tlačilo jeho koleno, jak se nad ní skláněl. „Měl bych tě zabít,“ pravil odměřeně. Zamyšleně. „To se přeci dělává se vzteklými psy, ne?“ nehybně na ni hleděl. Jako by přemýšlel, kam bodnout. Co zlomit. „Nic jiného totiž nejsi, Lessie. Malé vzteklé vlče, co chňape po prstech, co jej krmili,“ ušklíbl se.

V tu chvíli si byla jistá, že to udělá. Doopravdy. Skončí to.

Zamrkala. Syčivě vtáhla vzduch do plic. „Ale to ty nemůžeš. Nemůžeš mě… Zabít.“

„Že ne?“ podivil se. Pokrčil nonšalantně rameny. „Když ne, tak ne, Lessie, ty to přeci musíš vědět ze všech nejlépe…“

Než se stačila nadechnout a pochopit, jak moc přestřelila, pohnul rukou.

Bodl.

Skoro až fascinovaně hleděla na ruku svírající rukojeť dýky zanořené do břicha skoro až po jílec. V ten okamžik necítila bolest. Krev v ústech.

„Když jsme si tedy ten omyl vyjasnili…“ nadhodil jako by se nic nedělo. „Jestli jím pohnu jen o setinu palce, zemřeš. Co myslíš, Lessie. Vydržíš se nepohnout do doby, než se tu objeví Rheynas?“ krátce se pousmál.

Zapolykala. „Nezabiješ mě,“ zopakovala chraptivě.

Naklonil hlavu ke straně. „Řekni mi jediný důvod, proč bych neměl.“

     Přivřela oči. Vydechla. „Protože tvé děti jsou naživu.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář