Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

 Zarazil se. Chvíli na ni mlčky hleděl. Hleděl a přemýšlel. Snažil se najít v té bledé tváři náznak lži. „Podívej se na mě,“ sykl. „A zopakuj to.“

Upřela na něj pohled těch temně rudých očí. Snad ani nemrkala. Nic. Úzké rozpraskané rty se jí pokroutily do zvláštního úšklebku. „Tvoji. Spratci. Žijí.“ Ještě před chvílí by si je nedovolila tak nazvat. Ne. Vlastně by se bála použít i ten výraz a tón hlasu ‚a-kdo-je-teď-nahoře-co?‘. Ale Dariova, tedy Raxhaalova reakce ji jen utvrdila v tom, že se nespletla. Že jej odhadla dobře.

Zaťal zuby tak silně, že se mu na čelistech objevily boule. Ta hra pohledů ‚kdo z koho‘ ovšem neměla dlouhého trvání. Syčivě vtáhl vzduch skrze zuby a výraz v jeho tváři se uvolnil. Jako by vlastně o nic nešlo. „Máš pravdu, Lessie,“ i jeho hlas zněl nenuceně, i když Alessie poznala, že do toho klidu se musí nutit. Že jej to stojí veškeré sebeovládání, aby nehnutě klečel a nůž v jeho ruce se nepohnul. „Ještě před chvílí bych tě zabil, a to i… Poměrně rychle, ani by to moc nebolelo. Už jen z úcty k tomu, koho jsem dokázal stvořit,“ mluvil pomalu, zamyšleně, chladná modř jeho očí se jí vpíjela do tváře. „Tohle ovšem zcela mění situaci.“

Tenhle výraz znala. Vídávala ho mnohokrát a ještě několik let se jí o něm zdávalo. Pokaždé, když přivřela oči, byla schopná si jej představit do posledního detailu, do té nejdrobnější vrásky.

A věděla, že ji nezabije. Byla si tím tak jistá, jako že po noci následuje den a po dni noc.

Ne.

Získala odklad. A to jí stačilo. Prozatím.

Ovšem stejně tak si byla jistá další věcí. Že až s ní skončí, bude prosit o to, aby ji zabil.

…

Klika na dveřích se pohnula.

Maureen se otočila a ve tváři se jí objevil něžný úsměv. „To jsi to bez nás dlouho nevydržel, lás…“ Nedořekla. Strnula uprostřed pohybu, rty pootevřené v překvapeném „ó“. Ten, kdo ve dveřích stál, nebyl její manžel. Chvíli zírala na ženu jen o něco málo vyšší než ona. Do té asketické přísné tváře, tváře, která jí připomínala jednu z těch, co vídávala na zámku, na starých obrazech vymřelých šlechtických rodů. Bílé vlasy stažené v drdolu společně s bledostí její pleti dívce dodávaly… Na jakési přízračnosti.

Maureen ani nevěděla proč, ale v tu chvíli snad i čekala, že skrze její postavu oděnou v loveckém úboru spatří paprsky slunce, dvůr. Tak moc v tu chvíli nevypadala skutečně.

Ovšem při pohledu na ten tvrdý výraz, do těch očí studených jako černý led, se vzpamatovala.

Polekaně ukročila o krok vzad, zády blíže k posteli, na které schoulené si v náručí spaly děti.

„Kdo… Co tu chc… Co tu děláte!“ vyjekla poplašeně, když se bělovlasá bez varování pohnula. Prudce, rychle, podobna útočícímu hadovi. Maureen sotva stačilo vyhrknout svůj dotaz a znovu ukročit a bělovlasá stála u ní. A v tu chvíli ochromila prudká bodavá bolest. Jako by jí do hrudníku vrazila rozžhavený pohrabáč.

Zalapala po dechu a udiveně sklouzla očima k rukám neznámé. V jedné z nich držela dýku. Dýku až po jílec trčící z Maureeniny hrudi. Čepelí téměř kolmo nahoru.

„P-pro-oč?“ zachraptěla. Zvedla pohled a střetla se tak s tím neznámé. A spatřila hněv. Vztek. Nenávist, jaká se ve vás musí hromadit léta. A léta. A také bolest. Bolest rvoucí duši na kusy tak dlouho, dokud vám už žádná nezbyde.

Takhle vypadala tedy Smrt? Anděl smrti?

Dál se nestačila dostat. Víčka těžkla, tělo malátnělo, na jazyk se drala kovová pachuť krve. Už jen matně vnímala trhnutí čepele rozevírající břicho. To, jak ji zachytily před pádem čísi ruce a jemně ji položily na zem. A ta tichá slova, která zavřela její víčka jednou pro vždy…

„Brzy přijde smrt, a to ze všech stran. Rychle kopej hrob – v dechu havranů a vran. Pochovej svou smrt…“

Nastalo tíživé ticho.

Albínka se pomalu napřímila.

„Jsi zodpovědný za to, co k sobě připoutáš,“ zašeptala tiše. Hlasem, který zněl tak cize i jí samotné. Cítila pomalu mizející napětí, ustupující rudý opar hněvu, co cítila, když spatřila tu ženu. Ženu, která měla vše, po čem Alessia toužila celý svůj život a co jí už navždy mělo unikat mezi prsty…

„Mami?“

„Máámííí…!“

Trhla sebou.

Obě děti rozespale mžouraly jejich směrem. Upíraly oči na tělo své matky v kaluži krve a zatím nechápaly, co se stalo.

„Máma spí?“ kuňklo děvčátko s chybějícími předními zoubky. Její bratříček se k ní tiskl, přes hlavu měl přetaženou deku.

Alessia přikývla. Vlídně se pousmála a nenápadně schovala ruku se zkrvavenou dýkou za záda. „Ano, maminka spí… Povídala, že je moc unavená, že si musí odpočinout… Ani nedošla do postele, tak moc se jí chtělo spát…“ odpověděla konejšivě a opatrnými přísuny se blížila k dětem.

„Ty jsi maminčina kamarádka?“ děvčátko začínalo znít nejistě. Kaluže krve pod Maureen se zvětšovala a rozlévala se po dřevěné podlaze.

Zavrtěla hlavou. „Ne, tatínkova…“ opravila ji. Přechytla dýku v ruce. „Vaše maminka ale říkala, že byste měly spát… Abyste rychleji vyrostly… Co kdybych vám pověděla pohádku? Aby se vám lépe usínalo…“

Chlapeček se pousmál a stejně jako jeho sestra zazíval. Stále ještě zpola spaly, oči se jim zavíraly samy.

„Tak šup, šup, zalézt pod deku a lehnout,“ dřepla si Alessia k posteli. A čím déle na ně hleděla, tím to bylo horší. Bohové, měly jeho oči… Měly jeho tvář… Byly jako ona. Kdysi dávno. Povzdechla si. Odložila na zem dýku a prsty od krve si otřela nenápadně o kalhoty.

„Tak… Znáte příběh o štírovi a žábě, děti?“

Odpovědí jí bylo dvojí zavrtění hlavou.

Usmála se. Klekla si. Tak, aby děti neviděly na vychládající tělo. „Seděla žába na břehu řeky, když za ní přišel štír. A ten pověděl: ‚Žábo, vezmi mě na záda a přenes mě přes řeku.‘ Žábě se ale nechtělo, a tak řekla: ‚Ne, ty mě uštkneš a já se utopím!‘ Štír ovšem na to: ‚Proč bych to dělal? Utopili bychom se přeci oba…‘ Žába nad tím chvíli přemýšlela, než nakonec souhlasila. Vzala štíra na záda a plavala s ním přes řeku. V půlce jezera ovšem štír žábu uštkl. A když se potápěli, ptala se žába štíra: ‚Štíre! Proč jsi to udělal… Vždyť se teď utopíme a zemřeme oba…‘ A štír jí odpověděl. ‚Nemohl jsem si pomoci, jsem prostě takový…‘“

Albínčin úsměv zakolísal. Pohledem zalétla k mrtvé Maureen.

Také si nemohla pomoci. Byla prostě taková…

…

„Tam jsou! Tam! To jsou oni!“

„Zůstaňte na zemi!“

„To voni to udělali, to vám přísahám, byl to jejich pokoj!“

Uličkou se rozlehly hlasy. Dusot těžkých bot. Cinkavý zvuk plechů zbrojí.

Darius se překvapeně narovnal a vytrhl dýku z těla albínky, která se zase tak udiveně netvářila. Ne. Naopak. Ani se nepohnula, jen znovu unaveně přivřela oči.

Z obou stran uličky se rojili lidé. Muži s emblémy královské gardy na hrudních plátech a v zelené barvě svého panovníka. V jejich čele povykoval hostinský Kozel a zuřivě máchal prstem k dvojici u zdi, která v ten okamžik mohla působit jako milenecká.

„U sta pekel… Hele, podívejte! To je přeci ona! Ale to… Ani hnout!“

Vojáci se neohroženě blížili, i když už Darius stál na nohách. Na nohách, které mu v tu nejnevhodnější chvíli jeho bývala učednice podtrhla.

Pod šibenicí to začalo.

Bylo tedy správné to tam i skončit.