Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

 III.

Zastavila jsem se na chvíli kousek za dveřmi a podezíravě přelétla očima prostranství klubu, které se topilo v nezdravém namodralém světle. Na opačné straně stál bytelný poctivý bar z leštěného dřeva a za ním regály plné lahví alkoholu a jiných jedů pro lidské plémě téměř nepoživatelných.

Výhoda našeho bytí – jen tak vás něco neskolí.

Naštěstí.

Nalevo v rohu bylo malé vyvýšené podium určené na jistá představení, jež se zde jednou za čas odehrávala. Pár tyčí prozrazovalo, jakého typu ta představení bývají. Nephilové jsou příšerní chlapi stejně jako všichni ostatní – při striptýzu jim div nevypadávají oči (a i jiné části těla).

Proplétala jsem se mezi obsazenými i volnými stolky rozmístěnými kolem baru a podia a zdařile ignorovala všechny ty pohledy mířené na mou maličkost.

„Hele, máš jít rovnou do malého sálu, máš návštěvu,“ houkl na mě okamžitě Arimiel za barem. Ani jsem si nestačila sednout a objednat.

Zle jsem po něm loupla očima. Arimiel sice na svůj věk nevypadal, ale i tak měl svá nejlepší léta za sebou. V tmavě zrzavých vlasech stáhnutých do culíku se mu leskly šediny, ve tváři čtyřicátníka s vychytralým pohledem se začínaly objevovat první vrásky.

Opíral se o bar a leštil sklenice – jeho oblíbená činnost. Nepochopitelné.

„Nalij mi aspoň absinth s kapkou líhu na posilněnou,“ zaprosila jsem pohledem. „Ať tu velectěnou návštěvu přežiju ve zdraví a psychické pohodě.“

„Ne,“ zasmál se a zakroutil odmítavě hlavou. „Když piješ, jsi drzejší než obvykle a tyhle pány určitě nechceš naštvat,“ nepřestával v čištění už tak čistých sklenic. „A ani žádné drogy. Pro jednou to vydrž čistá,“ dodal. „A na cigáro ti nezbývá dostatek času.“

Zamračila jsem se. „Trochu tišeji, prosím,“ odsekla jsem. Nechtěla jsem, aby to hned každý věděl. Omamné látky na náš druh fungovaly minimálně, tudíž jedinou možností bylo brát ty nejsilnější a především ve velkém množství. Jejich účinky mi pomáhaly krotit příšeru, otupovaly veškeré vzpomínky, myšlenky, vize. S nimi se nic nejevilo tak zlé, jaké to ve skutečnosti bylo.

No neberte to.

Takový malý ostrůvek na moři zvaném „Ledové peklo“.

„Dobře, ale stejně to nikdo neslyšel, žes to neslyšel, Rone?“ ušklíbl se směrem k chlápkovi vedle mne a ten s křivým úsměvem přikývl a významně na mě mrkl.

Zatnula jsem ruce v pěst. „Áh, trhni si, Ari, trhni si.“

* * *

Atmosféra nabrala na takové vážnosti, až se zde téměř nedalo dýchat, aniž by se člověk po delší chvíli nezbláznil, nezačal si rvát vlasy z hlavy a hystericky vřískat. Skutečně pohodové a přátelské prostředí, jen co je pravda.

Stála jsem uprostřed místnosti podobně jako odsouzenec na smrt a neodvážila se pomalu ani hlasitě nadechnout. Ačkoliv jsem si to odmítala připustit, upřené pohledy sedmi Radních mě znervózňovaly. A to dost.

Seděli u třech stolů postavených do účka. Dva muži a žena u stolu naproti mě, nalevo další žena a muž a napravo dva muži. Všichni si byli veskrze podobní. Bledé propadlé tváře, rovné ušlechtilé rysy a pronikavé stařecky modré oči oplývající silou stáří.

Krátké mrknutí k hodinám na stěně mi prozradilo, že uplynuly teprve dvě minuty od mého příchodu. Pravděpodobně dvě nejdelší minuty celého mého života. A to už je co říci.

Přešlápla jsem z nohy na nohu, příšeru násilím vykopla z pelechu, ať je pro jednou k užitku a ne jen, když se jí to hodí. Nechtělo se jí. Cítila jsem její vzteklé švihání ocasem a viděla stažené pysky odhalující tesáky. I ona se Rady obávala. A to bylo zlé.

Odkašlala jsem si. „Můžeme přejít rovnou k věci?“ nadhodila jsem nejistě. Proč mi jen Arimiel zakázal cokoliv na povzbuzení a otupení?! Hned by šlo vše jako po másle.

Bez koktání, nejistoty, strachu.

První promluvil můj známý Radní – Balakar. Seděl nalevo ode mne. Jako jediný se krátce pousmál, avšak skrze tohle přátelské gesto probleskla jeho nejistota.

Do pekla, děsil mě.

„Vítej, Siobhan,“ hlesl.

Jedině tohle mi stačil říci, protože zlatovlasý Radní sedící uprostřed, přímo naproti mé maličkosti, na něj ostře pohlédl. To by donutilo ztichnout každého. Včetně mě.

„Jdeš pozdě,“ promluvil vzápětí ke mně. Chvíli jsem vzpomínala, než se mi na jazyku poprvé převalilo jeho jméno. Azazeal. Hlavní Radní.

Příšeru jsem s bičem v ruce vehnala do očí, a teprve poté obrátila svou pozornost k němu. „Netušila jsem, že mě zde čekáte, odpusťte. Ovšem ani tehdy bych nemohla přijít dříve, dokončovala jsem práci,“ odpověděla jsem, každé slovo pečlivě volila před vyslovením.

„Jakou práci?“ z chladného hlasu čišel zájem.

Krátce jsem se nadechla, setřídila v hlavě fakta. Před očima se mi mihl vyděšený pohled mladíka s talentem říkat holou pravdu. „Zabila jsem Světlonoše, syna Urielova a přitloukla ho na kříž. Až se ráno ostatní vzbudí, najdou tenhle malý dáreček před branami svého pozemského ráje,“ ušklíbla jsem se. Zkrátka mi to nedalo – nutkání bylo příliš silné. „Trochu jsem improvizovala, myslím s tím křížem. Je to dle mého více,“ odmlčela jsem se a hledala to správné slovo, „ah, už vím – symbolické.“

Azazeal povytáhl obočí a vzápětí zamyšleně přikývl. Víc k tomu nedodával.

Teprve po chvíli promluvila rusovlasá dáma s přísným obličejem, sedící vedle hlavního Radního. „Vědí, kdo to udělal?“

Hrdě jsem přikývla, dle mého nebylo zač se stydět. Odvedla jsem kvalitní řezničinu a ještě tomu dodala nádech provokace. „Ano, vždy na svých dílech zanechávám podpis.“

Zamračila se. „Jaký podpis?“

Nechápala jsem. Nikdy jim to nevadilo, ba co víc – nikdy se zrovna o tohle nezajímali.

„Znak vodního elementu, madam.“

Na čele se jí udělalo pár hlubokých vrásek. „Znají tvou tvář, jméno, či cokoliv, co by jim umožnilo tě poznat?“

Tohle již začínalo přesahovat meze „normální divnosti“. Kam tím jen Radní mířila? Příšera bezradně zakroutila hlavou. Netušila o nic víc, než já, co se zde chystá. A popravdě ani vědět nechtěla.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Rozhodně ne. Dávám si pozor, jinak bych nepřežila ani týden. Ačkoliv hlásají, jak jsou mírumilovní, jde jim jen o spásu světa a podobné hovadiny, pomstychtiví zmetci se v nich nezapřou,“ dodala jsem, abych jen podpořila své tvrzení.

Do její tváře se vrátil opět ona netečnost a mlčky přikývla po vzoru Azazeala.

Trochu přihlouple jsem pohodila hlavou a rozhlédla se kolem sebe. „Můžete mi říci, o co vlastně jde? Začínám se trochu ztrácet i ve svých dedukcích,“ zamručela jsem poněkud rozmrzele.

Tohle přešlapávání kolem horké kaše dokud se někdo nespálí, bylo nanejvýše podezřelé.

Na Azazealově tváři se objevil samolibý úsměv. „Jistě, právě jsem se k tomu chystal,“ odpověděl. „Něco k pití?“ dodal mile, pravděpodobně proto, aby mne ještě více naštval a vydráždil mou trpělivost k bodu, kdy vybouchnu a jeden z nich mě oddělá.

„Ne,“ odfrkla jsem.

„Ne, děkuji,“ opravil mne pedantsky.

Zarputile jsem mlčela, aby pochopil, že to po něm prostě nezopakuji, i kdyby se na hlavu postavil.

Tiše si povzdychl a opřel se lokty o desku stolu.

Všichni ostatní mlčeli, připomínajíce přísné studené sochy.

„Jde o tvůj další úkol,“ na chvíli se odmlčel. „Je to vcelku jednoduché. Blíží se začátek války, která by měla konečně rozhodnout jméno vítěze a my nehodláme nic ponechat náhodě, protože počty jsou i přes přispění tebe, Baltazara a jiných vcelku vyrovnané. Potřebujeme tedy, aby se mezi ně a do jejich zázemí někdo infiltroval.“

Podezíravě jsem přimhouřila oči. Tušila jsem zradu o velikosti Jupiteru „Co s tím společného zrovna já?“

Opět ten samolibý úsměv. „Vetřeš se mezi ně, získáš si jejich důvěru, budeš sedět na jejich poradách, znát plány, tajné zbraně a důležité osoby. A samozřejmě budeš pravidelně podávat hlášení nám o všem důležitém i nedůležitém,“ broukl se vší tou nonšalancí, jako by se jednalo o naprostou banalitu.

Chvíli jsem nebyla schopná snad ani nádechu.

„Proč já?!“

„Jsi jedna z nejlepších.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Omlouvám se za svou drzost, ale využiji svého práva zakázku odmítnout. Tohle je totiž čiré šílenství. Kdyby se to provalilo…“ nechtěla jsem ani domyslet. Jen tupá ovce vleze lvovi do chřtánu s naivním očekáváním, že neskousne a neucvakne jí tím hlavu.

„Tohle právo je vetováno.“

„Ne.“

„Už bylo rozhodnuto.“

„Já se nerozhodla!“ zavrčela jsem, příšera se naježila. Tohle byla vážně sebevražedná mise, a ne že ne. Kdyby mě naši nejmilejší nepřátelé odhalili, mohla bych rovnou zamávat životu červeným šátečkem se slovy: Sbohem. Co mě ale děsilo ještě více – byla jsem si jistá, že bych tím šátečkem mávala dlouho. Hodně dlouho. A právě z té představy mi běhal mráz po zádech.

Na to jsem v jejich řadách nadělala příliš krvavé řezničiny, abych zůstala v klidu s myšlenkou na to, že se mezi ně vloudím.

Azazeal povytáhl obočí. „Tvé poslední slovo?“

Zaváhala jsem jen na okamžik. „Ano.“

Výraz v jeho tváři se v tu chvíli dal označit za… Zlověstný. Mělo mi to být prvním varováním.

„Siobhan, dcero nikoho,“ začal.

Ostře jsem se nadechla. Nesnášela jsem, když mi někdo připomínal můj původ. To, že dodnes nevím, který z těch padlých zmetků je mým otcem a nikdo z nich se ke své dcerušce ani nehlásí, je v tomhle světě potupa. Zvláště když se máte představit.

Znala jsem Azazeala jen pár minut a už se stačil dostat na mou černou listinu.

Ačkoliv si musel všimnout mého výrazu, pokračoval nevzrušeně dál. „Jsi nám zavázána krví, životem a podpisem smlouvy trvající po dobu sto deset let. Tato stanovená lhůta tvého závazku má vypršet až za jedenáct let, sedm měsíců a třicet dní,“ vítězoslavně se zašklebil a knedlík v mém krku začal vesele kynout. „Tudíž máš na výběr. Přijmi a splň svůj úkol stejně bravurně, jako jsi do teď splnila všechny ostatní, nebo odmítni a my tě budeme nuceni odepsat. Napořád.“

Polkla jsem. Pod slovem odepsat jsem si živě představila tvář Baltazara a ostří jeho nože „Kata.“

Ačkoliv jsme s Baltazarem byli partneři, věděla jsem, že by to udělal. A vychutnal si to.

      Co jsem na to měla odpovědět, no?