Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

 VI.

Páni. Páni, páni, páni!

Až teď jsem si uvědomila, jak moc jsme dosud ty ctnostné trosky podceňovaly. Celé dny, měsíce ba dokonce i roky jsme hledali jejich včelí hnízda! S mizernými výsledky, abych pravdu řekla. Stejně jako my, tak i oni si bedlivě střežili své úkryty. Bohužel.

Právě proto jsem jen těžko zakrývala údiv, když mě Světlonoška zavedla do jednoho z těch průměrných hotelů kousek od autobusového nádraží. V tu chvíli jsem nevěděla, z čeho být více překvapená – z toho, že to je zrovna tady nebo z toho, že mě sem vzala… Bez prověrky. To bylo dokonce více podezřelé, než udivující.

Aneb – má paranoia pracovala na plné obrátky.

Na ušmudlané recepci seděl Světlý. Znala jsem ho. Zabili jsme mu manželku. Nebo to byla milenka? Už si nepamatuji. Možná obě. Snažila jsem se na něj tolik nezírat a raději jen poslušně klusala za Světlonoškou chodbou vedoucí… No, kamsi.

Vlastně mi to zde připomínalo jedno z našich ústředí. Klikatá chodba rozvětvující se do několika pater a plno dveří. Vše strohé a takové… Neosobní. Takže na zkrášlování a vnášení tepla domova nemají čas ani oni. Utěšující.

Z toku myšlenek mě vyrušilo náhlé zastavení Světlonošky. Tak náhlé, že vražení do jejích zad jsem ani nemusela hrát. Stejně jako bolestné syknutí, protože ačkoliv se má zranění hojila relativně rychle, navíc s přispěním léčitelských schopností Světlé – jaká ironie! – bolel mě celý člověk.

„Co to má znamenat, Justýno?! Kdo je to?!“ zaburácel chodbou hlas.

Trhla jsem sebou. Jako bych slyšela Baltazara. Dokonce jsem se v první chvíli i nahrbila, dlaně mi cukly k obličeji ve snaze krýt se před ránou. Před ránou, která neměla přijít. A ani nepřišla. Sakra! Já tupec! Musím se vzpamatovat. Hned.

Něčí ruce mě vzaly kolem ramen. Světlonoška si mého úleku patrně všimla. „Ale no tak, Lukáši! Uklidni se. Děsíš ji,“ sykla na toho řvouna zlostně.

Právě to mě donutilo zvednout o to rychleji oči k… Jak-to-říkala? Jo, Lukášovi.

O tom, že před námi stál Světlonoš, nebylo pochyb. Nechyběly mu totiž typicky nakrátko ostříhané špinavě blond vlasy a oči jasnější než jarní obloha bez mráčku. Přidejte k tomu ostře řezanou tvář s lehce křivým nosem s jizvičkou na kořenu nosu – patrně památka na zlomeninu – mužnou hranatou bradou s jednodenním kupodivu tmavým strništěm, arogantní výraz, vysokou ramenatou postavu a dostanete…

No, do pekla.

Syna Gabrielova.

* * *

Byl tak přesnou kopií svého otce, až mě to děsilo. Automaticky jsem sáhla po noži, který jsem neměla a vyškubla se Svě… Justýně.

„To vidím,“ odfrkl pohrdavě a upřel na mě svůj pohled. Nepříjemný pohled. „A to nás přivádí zpět k mé otázce. Kdo je to?“

Čím déle se na mě díval, tím víc se příšera zmítala ve svém vězení. A já stejně jako had, kterého vyrušíte ze spánku odkrytím kamene, toužila uštknout narušitele. Věřím, že bych si tohle uštknutí dokázala pořádně vychutnat. Do poslední kapičky krve. Jeho krve.

Klid, klid, klid, Siobhan…

„Říkala jsi, že tu bude bezpečno,“ zakňourala jsem a couvla za mou „ochránkyni“. Ačkoliv v této situaci bylo sporné, koho by měla chránit. Mě před ní nebo jeho přede mnou?

„Je tu bezpečno,“ usmála se na mě a teprve poté se věnovala Lukášovi. „Jmenuje se Izabela. Dva Temnonoši si z ní udělaly boxovací pytel a kopací míč v jednom. Patří mezi nás.“ Ano. Izabela skutečně patří mezi vás, Siobhan ne, ušklíbla jsem se mimoděk v duchu.

Zamračil se. „Dva? To už klesly ty krysy tak nízko, že likvidují neiniciované?“ jeho pohled opustil můj hrudník. Typický syn Gabrielův. Povýšený, arogantní. Celý tatínek. Teprve po chvíli mi došlo, že mám halenku mírně natrženou a zašpiněnou od zasychající krve.

„Nei… Neiniciované?“ zakrákala jsem. Hlavně nevypadnout z role. „Já už nic… Nechápu…“ div jsem nerozhodila rukama v přehnaně zmateném gestu. „Možná ani…“ pípla jsem. „Nechci chápat.“ Vlastně to nebylo tak těžké. Ráda bych řekla, že jsem se vrátila do okamžiku, kdy jsem se dozvěděla o svém původu, ale bohužel. Já s bubáky vyrůstala, sotva jsem se narodila, tak mi bylo předhazováno, že jsem bastard, za kterého se táta stydí. Ne, ne. Žádné sentimentální vzpomínky na to své „poprvé“…

Stačilo si vybavit tváře všech těch, kteří pro svůj osud opravdu zemřeli nebo mu naopak byli zasvěceni mou rukou, mými slovy. Na neiniciované.

Justýna se ke mně otočila a příjemně se pousmála. Ve tváři měla onen výraz, který říkal, že vše bude dobré. Že ti bubáci pod postelí se už nikdy neodváží vylézt. „Hned ti to vysvětlím,“ mrkla.

Po Lukášovi vzápětí jen šlehla sakra nepříjemným pohledem. Ani se mu nedivím, že raději couvl ke straně s odevzdaným povzdechem, který naznačoval jeho smířenost s osudem.

‚Spí spolu,‘ ozvala se příšera moudře ze své díry.

Musela jsem souhlasit. Muži v našich řadách bývali tvrdohlavější než kamenní mezci a bylo jedno, jestli se šikovali v řadách Světla či Tmy. A tenhle ustoupil až podezřele snadno.

* * *

Mocnými nádechy jsem nasávala do nosu výpary z doutnajícího hrnku černé kávy, který jsem svírala mezi dlaněmi, ačkoliv voda byla stále téměř vroucí. A se značnou nevolí jsem musela připustit jednu zcela zásadní věc.

Ironie.

Káva od světlonošky byl božský požitek.

Ačkoliv bych možná mohla navrhnout Radě, že od teď světlonoše nebudeme likvidovat, ale vycvičíme si z nich sekretářky a asistenty. Příšera, která se konečně s odchodem syna Gabrielova uklidnila, se tiše zachechtala. Ona i já jsme si dokázaly živě představit, co by nám na to třeba takový Azazeal odpověděl.

„Takže…“ začala jsem opatrně. Hlavně se nepřeřeknout. Neprozradit se. „Ti dva, co…“ zhluboka jsem se nadechla a promnula si oči. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem při té rvačce ztratila brýle. „Co mě přepadli, tak byli… To… Temnonoši, ano?“

Justýna přikývla, ve tváři stále ten odporný přívětivý úsměv. „Přesně tak. Představ si to zhruba takhle…“ krátce se zamyslela. „Krom lidí jsou na světě ještě Nephilim. To jsem já, ty, ti dva bastardi v té uličce a i ten milej blonďák, kterého jsme potkaly na chodbě. Nephilim jsou potomci něčeho, co bychom mohli nazvat Anděly a Padlými anděly. A Nephilim se dělí ještě na temné a světlé… Tedy Světlonoše a Temnonoše,“ vychrlila ze sebe ve snaze to podat srozumitelně.

Rozuměla jsem tomu dokonale, a tak mi začínalo dělat trochu problém hrát blbou.

Pardon. Neiniciovanou.

Teď jsem byla na řadě s přikývnutím já. „A já jsem… Světlá?“ hleděla jsem na ni.

„Ano, jinak by tě místo toho všeho… Vzali sebou.“

V duchu jsem se vykřikla radostí. Možná… Možná to přeci jen přežiju. Poprvé za celou dobu jsem se pousmála. Ani jsem se do toho nemusela nutit. Moc. „To zní jak z nějakého filmu,“ poznamenala jsem a zakroutila hlavou. Nejlépe z nějakého špionážního filmu. Kam se na mě hrabe Bond.

Justýna mi můj úsměv okamžitě opětovala. Viditelně se jí ulevilo, a taky ji potěšilo, jak rychle jsem se s tím srovnala. Kdyby byla jen o chlup chytřejší, tak by jí došlo, že to bylo až moc rychle. Hladce. Ale měla jsem štěstí, protože ona o ten chlup chytřejší rozhodně nebyla. Naivní Světlonoška. Tohle jsem na nich vždy milovala. Oprava. Milovaly.

Nadechla jsem se. Začínala jsem se dostávat do role. A taky zde své hrála zvědavost. „Takže…“ srkla jsem kávy. „Když jsem ta… Světlá,“ mohla jsem se snažit sebevíce, ale stále mi to tak nějak nešlo přes rty – příšera jen při tom slově zavyla a strčila hlavu mezi packy – „tak z toho pro mě… Plyne co?“

A Justýna začala vyprávět.