Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

      Protáhl se kolem dveří, aniž by nahlédl do místnosti. Ani pomalu, ani příliš rychle. To prudké pohyby snáze upoutaly pozornost. Doufal, že si jej nevšimnou. Nebo všimnou, ovšem spatří jen uniformu a nebudou to dál řešit.

Ať se ovšem stalo jedno nebo druhé… Zdálo se, že to vyšlo.

Opět se zastavil, tentokrát pár schodů za dveřmi. Nic. Jeden z mužů akorát vyprávěl oplzlý vtip, v němž hlavní roli hrála hraběnka, hrabě, komorník a stará oslice, zatímco ostatní se pochechtávali a skákali mu do řeči.

Sotva slyšitelně vydechl.

 Už už se chystal pokračovat dál, dokud šlo vše tak hladce jako na drátkách, když…

…

Ticho přerušilo lupnutí s razancí vystřelené kulky.

Zalapání po dechu.

„Já to ale nevím!“ zakvílela o pár úderů srdce později, když jí došlo, co udělal. A hlavně když to opožděně došlo i jejímu tělu. „N-nebyla jsem u toho!“ hlas jí přeskočil.

Darius káravě zamlaskal. „Ne, pořád to není ono,“ zakroutil s povzdechem hlavou. „Odpovídáš příliš rychle na to, aby to byla pravda,“ zacvakal naprázdno kleštěmi. „Musíš se snažit víc. To, že si přeješ, aby to byla pravda, nezmění nic na tom, že je to jen průměrná lež. Intonace hlasu je sice dobrá, ale něco tomu… Ještě chybí.“

Zoufale sebou zaškubala. Bez výsledku. Provazy nepovolily ani o kousíček. Srdce se jí rozbušilo tak prudce, div si neproklestilo cestu skrze žebra.

„Takže… Kde jsme to skončili? Ó, ano," pokračoval nevzrušeně dál. Bavil se tím. A dával si záležet na tom, aby to věděla. „Víš, spousta lidí to považuje za lehké, ale je na to třeba zvláštní gryf a síla, zvláště když ruka není připoutána k úplně pevnému podkladu. Je třeba špičku zarýt, co nejvíce pod nehet, jinak se může stát, že sotva kleštěmi trhneš, tak se zobáček prostě smekne, a to je velmi nepříjemné. Nehledě na to, že je to velmi neprofesionální. Člověk pak snadno dojde k závěru, že jej vyslýchá amatér… Ale kde jsem to jen…“ krátce se zamyslel.  „Zvláště těžké to je, když je má někdo okousané pomalu až ke kosti. No fuj, kolikrát jsme ti jen říkali, že to…“

Sykavě vtáhla vzduch do plic.

‚Bolest je jen v hlavě. Bolest je jen v hlavě. Bolest je jen v…‘

V půli ji přerušil výkřik. Její vlastní výkřik, co se zrádně vykradl z hrdla.

Při pohledu na zkrvavený nehet z ukazováčku, který jí položil na stehno, se v ní něco zlomilo.

„… Nemáš dělat."

Pevně semkla rty, víčka stiskla k sobě. Odolávala nutkání skousnout naběhlý ret již tak plný krvavých ranek od zubů.

Neviděla tak aspoň úsměv, který se mu objevil ve tváři. Ale slyšela ten otcovský tón, s jakým promluvil. „Výtečně,“ naprázdno cvakl s kleštěmi. Vzal ji za ruku. „Víš, co se říká, Lessie?“ Ani si nepočkal na odpověď. „Opakování je matka moudrosti.“

Rty k sobě stiskla tak pevně, až to zabolelo.

‚Bolest je jen v hlavě.‘

…

S výkřikem rozevřela oči.

V tu chvíli nadskočil a málem zařval i její jindy statečný zachránce, kterému nikdo neřekl jinak než Mordechaj, přičemž se mu leknutím smekla noha po hraně schodu. Zapotácel se a jen tak tak se nepřevážil dozadu a neskutálel dolů.

Zaznamenal, jak se napjala. Zašátrala rukou po jeho zádech. Zalapala po dechu. V dalším okamžiku sebou začala házet. Zmítat se. A křičet. Bylo to jako snažit se udržet a utišit divokou kočku. Vlastně ještě horší, protože divoká kočka vám nedá opakovaně loktem do hlavy.

Ještě chvíli balancoval na schodech. Snažil se najít něco, čeho by se chytil. Loket jej tvrdě zasáhl do temene. Na pár vteřin se mu zatmělo před očima. Cítil, jak se mu vysmekla. A pak už jen…

Padal.

Stačil jen rozhodit ruce ve snaze zbrzdit pád.

Sotva o pár schodů níže do něčeho narazil. To něco zakřičelo. A zaklelo. Vícehlasně. To strážní, vyburcováni těmi zvuky, akorát vběhli na schodiště. Jemu do cesty.

Dal by snad všechno na světě, aby viděl ty výrazy, když těm dvěma, co nestihli uskočit zpět do místnosti strážnice, podrazil nohy a v jednom velkém spletenci rukou a nohou se začali řítit ještě o pár schodů níže.

Zalapal po vyraženém dechu. Přísahal by, že schody tolik tvrdých a ostrých hran mít ani nemůžou.

Po čele mu do levého oka stékalo cosi teplého. Červeného. Teprve po chvíli se dokázal soustředit dost na to, aby zjistil, co to je. Krev. Svět před jeho očima se rozdvojil. Roztrojil. Jako by se pohyboval v medu. V uších mu pískalo. Snad i na okamžik ztratil vědomí. Ale tím si nebyl jistý.

Za vydatného supění ze sebe odstrčil bezvládné tělo strážného s hlavou v dost nepřirozeném úhlu. Šlo to ztuha. Bolest vystřelující z pravé ruky do celého těla tomu nepomáhala už vůbec.

Teprve teď začínal plně chápat význam úsloví: ‚Pro dobrotu na žebrotu.‘

Odplivl si. Krev se mu hromadila v ústech, jak se při pádu kousl do jazyka.

„Tophle… Tho je naphoflehdy,“ zasípal.

To už se na nohy o dva schody níže ze země sbíral druhý strážný. Působil sice trochu potlučeně a v šoku, ale nezdálo se, že by utržil nějaká zranění. Promnul si oči. Zaklel. Pohledem slibujícím krutou pomstu nejdříve střelil po Mordechajovi. Když jej přesunul ke svému bývalému kolegovi, zhoupl se mu ohryzek. A když pohlédl ještě o kus výše…

Zbledl. Chvíli naprázdno otevíral ústa. Jako kapr. Cosi nesrozumitelného blekotal. Vrcholem všeho bylo, když se pokřižoval. A začal zvracet.

O pár úderů srdce Mordechajovi došlo proč.

Po schodech se rozlévala krev. Hodně krve. A jako ostrov v rudém moři pod zákrutem schodiště ležela hlava. Zeširoka rozevřené modré oči se ještě leskly. Z otevřených úst kanula růžová slina. Smrt mrtvému vepsala do tváře překvapený výraz. Opodál ležely tři prsty i s kusem dlaně.

Jako ve snách se zvedl. Navzdory bodavé bolesti v boku bral schody po dvou.

A sotva se dostal na úroveň strážnice, strnul uprostřed pohybu. Nádechu.

Byl si jist, že na to do konce života nezapomene.

…

Seděla tam. Uprostřed schodiště. Tvář měla zbrocenou krví. Objímala se pažemi a pohupovala do rytmu neslyšitelné písně dopředu, dozadu, dopředu, dozadu… V ruce stále svírala dýku jednoho z mužů. Z mužů, co leželi kolem. Zohavení. Naporcovaní. ‚Jako zvěř‘.

Polkl.

To vše bylo ještě nic. Viděl i horší věci. Mnohem horší věci.

Ale ten její výraz.

Necouvl jen proto, že si uvědomil, na koho se dívá. Pomalu se k ní rozešel blíže. Žádné prudké pohyby. Jako by se blížil k divokému zvířeti. A ne ke své ženě.

S trhnutím zvedla hlavu. Nehybně na něj zůstala hledět.

Přistihl se, jak sahá po jílci meče.

Trpce se ušklíbl.

‚Aspoň už vím, proč tolik trvala na tom, že budeme žít odděleně.‘