Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

       ‚Nejsilnější duše se rodí z utrpení.‘

Pochybovala, že nějakou duši vůbec ještě má, že ji nakonec z malé dívenky nevytloukli a nezatratili navždy v ten okamžik, kdy jí dali do rukou nůž a do hlavy slova: ‚Musíš to udělat, Lessie. To je teď tvůj život.‘ Ovšem utrpení, to už nikdy nezmizelo. Nikdy. Dělalo ji to tedy silnou? Osamělou? Zlomenou? Prázdnou? Jakou vlastně?

Nevěděla.

Ale zato dostala chuť to zjistit.

Žádný plán. Žádné naděje. Žádný princ na bílém koni. Nemůžete věřit ve šťastný konec, když jste ten zlý drak, co sežral všechny panny v království a požaduje ruku princezny. Ne. Jen poslední výkřik do tmy, než budete umlčeni.

Sotva v polovině cesty k masivním dveřím, ke vchodu do podzemí skrývajícího vězení a mučírnu, se prudce zastavila. Patami se zapřela o zem. Strážný ten odpor nečekal. Zatvářil se překvapeně. O to víc, když náhle místo na temeno její hlavy zíral do tváře. Do očí. Do těch prázdných mrtvých očí.

Usmála se.

„Zatančíme si?“

O úder srdce později mu koleno explodovalo bolestí. Před očima se mu zatmělo. Zařval. Kopanec do břicha jej vzápětí poslal do náruče kolegovi.

Lidé v prvních řadách oněměli. Úžasem. Překvapením. Strachem.

Jeden z mužů po ní duchaplně skočil. Objal ji zezadu pažemi. Ušklíbla se. A prudce trhla hlavou dozadu. Křupnutí naznačilo, že ono důvěrné seznámení s jeho nosem dopadlo na výtečnou. Než stačil poprvé zavřísknout: „Šílená čubko!“ Zopakovala to ještě dvakrát. Pro štěstí.

Vyškubla se mu akorát v okamžiku, kdy se další z vojáků napřahoval zbraní. A bodl. Ostří dýky zajelo do břicha až po jílec. Muž, kterému z nosu udělala krvavou placku, zalapal po dechu. Padl na kolena.

Dav začínal větřit krev.

A ona hodlala využít každé vteřiny, než to bude ta její.

Dříve než stačil zbraň ze svého druha vytrhnout, zasáhla ho patou do ohryzku. Lehce zavrávorala. Ale rychlým sehnutím zase získala rovnováhu. Akorát včas. V místě, kde před chvílí měla hlavu, vzduch pročísla pěst.

Koutkem oka zaznamenala, jak Radní poplašeně vstávají. Prchají. Několik lidí přeskočilo hrazení. Tmavé uniformy vojáků se rojily ze všech stran.

‚Tím, že vlkovi nasadíte obojek, z něj neuděláte ovci, to jste nevěděli?‘

Zasmála by se, kdyby ji do brady tvrdě nezasáhlo koleno. Cvaklo to. Zkoušela se sice na poslední chvíli vyhnout, ale ruce pevně svázané za zády ji dost omezovaly v manévrování. Čelistí se jí rozlila nepopsatelná bolest. Před očima se zamihotaly červené jiskřičky.

Ale nebylo to nic proti tomu, co se stalo vzápětí.

Sesypali se na ni jako vzteklé vosy na spadlé jablko.

Nebránila se.

Už ne.

Tohle byl její výkřik do tmy.

A pak vše splynulo do jedné černé šmouhy.

...

S heknutím dopadla na zem. Schoulila se do klubíčka. Nohama si kryla břicho před kopancem. Špička boty ji tak nabrala jen do holeně a sklouzla po boku. Tvář skryla za hradbu z paží. Nesměl ji vidět brečet. Prostě nesměl.

Slabost se trestala.

„Proč pokaždé prohraješ?“

Cítila, jak ji chytil za vlasy a hrubě odtlačil ruce, kterými si kryla obličej.

Zapolykala.

Zvedla bradu, pohlédla zpříma do jeho tváře. Do té tváře, která ji strašila noc, co noc. Ráno, co ráno. Den, co den. Darius byl vlastně pohledný muž. Jistým zvláštním způsobem. Jeho tvář byla obyčejná, mohla patřit kupci, rybáři nebo klidně i levobočkovi krále. Mohla patřit komukoliv, komu chtěl, aby patřila. Ale ty oči. Modré. Pichlavé. Ty oči, které poznaly sebemenší lež. Ty oči, které viděly vše.

Ty oči, které mu toužila vydloubnout tupou lžící a nakrmit jej jimi.

 „Soustřeď se, Lessie,“ dřepl si k ní. „Proč. Pokaždé. Prohraješ.“ Každé slovo zakončil důrazným škubnutím za vlasy.

Párkrát zamrkala, aby zahnala slzy.

Bez varování ji chytil za prostředníček. A zatlačil dozadu tak silně, až zalapala po dechu. „Nenuť mě ptát se potř…“

„Pomalá!“ div nezakvílela. „Jsem příliš pomalá! Neohrabaná! Slabá! Jsem… Jsem… Moc pomalá…“

Pohrdavě odfrkl. „Slabá? Pomalá? To je to, co mi řekneš po všech těch letech, Lessie? Jestli taková jsi, proč jsme tě nechali žít, no?“

Mlčela. Na to neměla co říct. Nic krom toho, ať už na nic nečeká. Smrt se jevila jako dobrá společnice. S každým nadcházejícím dnem více a více. V pekle už byla, teď jen čekala na vysvobození.

„Ne, nejsi pomalá. Slabá, Lessie,“ potřásl hlavou. Ale tlak nepovoloval. Myslela, že se zalkne bolestí. „Ale bojíš se. Strach z prohry tě svazuje, oslabuje, zakrývá celé universum možností, jak zvítězit… A přitom je to tak zbytečné,“ mrazivě se pousmál, „strach je jen neřest. Překonatelná zbytná vášeň… Nástroj, jak ovládat druhé. Ale dokud se budeš bát, Lessie…“ s trhnutím ji pustil. „Budeš jen naší rohožkou. Znovu a znovu.“

S ušklíbnutím vstal.

Otočil se.

Sykavě se nadechla.

Nechtěla být rohožkou.

Už nikdy.

Než stačil udělat první krok, natáhla se po jeho noze. Prsty pevně ovinuly kotník. Vymrštila se do sedu. Prudce trhla. A…

…

Nic vás neprobere účinněji než vědro páchnoucí ledové vody, co vám někdo chrstne přímo na hlavu.

Se zalapáním po dechu se vymrštila do sedu. Jak moc to byl špatný nápad, pocítila na vlastní kůži o pár nadechnutí později. Tělem jí projel výboj bolesti. Jako kdyby jí někdo vrazil do útrob rozžhavený pohrabáč. Znovu. A znovu. A znovu. Jen náhodou se jí povedlo zadržet výkřik. Zlomila se v pase a sehnula se k studené zemi pokryté vlhkou slámou, až se o ni opřela čelem. Rukama se chytila za břicho.

‚Bolest je jen v hlavě.‘

Snažila se zhluboka dýchat. Nedrtit kletby mezi zuby. Přesně jak ji to učili.

Teprve po chvíli byla schopná vnímat. To pobavené pochechtávání a hrubé mužské hlasy odrážející se od kamenných stěn. A nejen to. Pootočila hlavu ke straně, zamžourala skrze závoj vlasů, co jí voda přilepila k tváři.

Tohle nebyla její cela. Ne. Ta místnost byla větší. Čtyři kroky na šířku. Pět na délku. A topila se v šeru, díky malému zamřížovanému okénku těsně pod klenutým stropem, kterým sem vnikal úzký paprsek světla. Byl tu i kavalec a na zemi sláma ne starší jak pár dní. Jenže to nebylo to, co jí dělalo opravdu starost. Ne.

To obrysy čtyř postav tlačící se u dveří.

Mdle se ušklíbla.

Čekala ji ještě dlouhá noc.