Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

      Dlouze vydechla. Svoji poslední noc si představovala poněkud jinak. I když… Vlastně i smrt si představovala jinak, tak proč by tohle mělo být v něčem jiné? Vždy měla za to, že až vydechne naposledy, bude to ve spánku. Ne věkem, ne nemocí. Ale železem, které jí někdo protáhne krkem jako výsměch tomu, čím byla.

Podříznutý vrah. No nebyla by to ironie?

Špičkou jazyka přejela po rozpraskaných rtech. S vypětím všech sil se začala nemotorně soukat na třesoucí se nohy. „J-jen čtyři na jed-jednu?“ přinutila se k pohrdavému úšklebku. Její hlas zněl, jako by jí hlasivky mezi sebou drtily dva mlýnské kameny. „Ó,“ protáhla posměšně, „vy hrdinové.“

„Kočka má stále drápky?“ ušklíbl se samozvaný velitel tlupy. V tmavých očích se mu zalesklo, když se k ní houpavým krokem rozešel.

Na okamžik se jí zatmělo před očima. Cítila snad každou kost v těle. Každý sval. Každičký kousek kůže poseté modro-fialovo-zelenou mozaikou. Dlaní se musela opřít o hrubou stěnu. Zvedla hlavu.

Vzápětí přistál na jeho levé tváři krvavý plivanec.

Začínala v tom být zatraceně dobrá.

„Stačí t-ti to?“ vystrčila vyzývavě bradu. Facka, která jí přilétla na tvář vzápětí, byla natolik silná, že chytla druhou o zeď. Další ji poslala vstříc objetí země. „Tak… Tak co?“ zaskřehotala. „Už se c-cí-tíš jako ch-chlap?“

Tlak na hrudi jí téměř nedovoloval mluvit. Nutil ztěžka oddechovat a lapat po vzduchu.

Doufala, že s trochou štěstí si to odbyde v tolik kýženém bezvědomí. Moc daleko k tomu naštěstí neměla. Hranice jejího těla, hranice toho, co vydrží, sice nechávala tu obyčejných lidí daleko za sebou… Ale stále tam někde v dáli byla. Byla a čekala, až se ji pokusí pokořit.

Matně vnímala, jak si k ní kleká. Jak se jí mozolnatá dlaň tiskne k hrdlu, prsty se bolestivě zarývají do kůže. Rvou z ní oblečení. Polkla. Stisk zesílil. Dusil.

Zalapala po dechu. Pokusila se ruku instinktivně odtlačit. Druhou vyrazila proti očím muže.

A pak…

To zaslechla. Ztuhla uprostřed pohybu.

Ten zvuk. Zvuk taseného železa.

Ve světle pochodní se zaleskla čepel meče, který náhle svíral v rukou poslední ze čtveřice. Jeho společníci se ani nestačili otočit. Zeptat se, ‚co si hernajs myslíš, že děláš, ty…?!‘. Vyčítavě se po něm podívat. Zkrátka nic.

Provedl prudký výpad na krk strážného před sebou. Ozval se nepříjemný zvuk, jak železo narazilo na kost a téměř přeťalo páteř. Muže odstrčil stranou dříve, než si stačil uvědomit, že je mrtvý a skácet se k zemi.

Vzápětí rychle bodnul vpřed. Vstříc přímo břichu strážného, který se tak akorát stačil otočit. Hrot projel břišní dutinou, podobně jako když nůž krájí máslo. Trhnul čepelí směrem dolů. Společně s tlumeným výkřikem se od stěn odrazilo i vlhké zamlaskání, jak se z rány vyvalila střeva podobna klubku slizkých hadů.

Sevření kolem krku povolilo.

Poslední z drábů se ale nestačil ani vytáhnout do stoje. Hladové ostří hladce proklouzlo mezi žebry a vylezlo hrudí ven.

A v dalším okamžiku tělo z meče zase sklouzlo. Přímo na ni. Mrtvá váha těla ji přišpendlila k zemi a vyrazila jí dech. Hlavou se praštila o zem. Přivřela oči. Temnota za víčky už dlouho nevypadala tak lákavě. Jen usnout a… A co? Nikdy se neprobudit?

Neznámý zaklel. Odvalil z ní mrtvolu stranou.

Převrátila hlavu na bok. Vlasy se jí svezly před oči. „No, t-tak jen do toho…“ vydechla sotva slyšitelně.

Bylo jí to jedno. Všechno jí bylo jedno. I kdyby jí uťal ruku v lokti, těžko by se zmohla na víc.

Na její pobídku ale nedal. Místo toho cítila, jak pod záda vsunul jednu svoji ruku a vzal ji do náruče. „Kéž bys mě takhle povzbuzovala častěji, holka,“ jeho kyselý dech šimral na čele. „Ale máš štěstí, že jsem gentl… Gant… Eh,“ napřímil se, lehce si ji v náručí nadhodil a přechytil meč v ruce tak, aby jej mohl vrátit zpět do pochvy. „Prostě rovnej chlap,“ vycenil zuby v křivém úsměvu.

Ten ale zase rychle pohasl, když zjistil, že v rukách drží jen tělo. Nic víc. „Do psí hadí…“ zavrčel tiše. „Tohle mi nedělej, Less, ne teď.“

Otočil se a překračujíc mrtvoly, se rozešel z cely. Podrážky vysokých bot z teletiny pleskaly o kamennou zem pokrytou kalužemi srážející se krve. Ještě než se zastavil u zavřených dveří pobitých železem, s povzdechem si přehodil bezvládnou albínku přes rameno.

Stejně s tím nemohl více udělat. Nebyl ranhojič. Byl si jistý, že ji těmi chodbami tahali už i hůře. A i přesto stále žila.

Pomalu dveře pootevřel a nahlédl do špatně osvětlené chodby vedoucí napříč mezi celami. Na levé straně zatáčela do „elka“ a ústila přímo do mučírny. Zprava končila naopak širokými točitými schody vedoucími nahoru kolem strážnice a pokračujícími na povrch. Na svobodu.

Nikde ani noha.

Jen o dvě cely dál se ozývalo sténání a skučení, z další tichý vzlykot. Naopak z vrchu, směrem od strážnice doléhal řehot a hlasy prokládané vždy menšími ránami a ťukáním plechů. Zábava byla v plném proudu.

Naposledy si odplivl a vyšel ven. Dveře zavřel a zajistil závorou.

Zamířil ke schodům. Pravou ruku měl položenou na jílci meče, zatímco druhou přidržoval za nohy albínku visící mu přes rameno jak pytel ovsa. Snažil se našlapovat co nejtišeji, zvláště když vkročil na schody a začal stoupat nahoru.

Zvuky a halas z místnosti určené pro strážné sílily a sílily. Když spatřil, že dveře mají ze široka otevřené, polkl. Zaposlouchal se. Tři. Ne. Čtyři. Muži. Tváří mu prolétl zachmuřený výraz. Mělo jich tam být pět. Což znamenalo, že jeden buď odpadl, nebo… Nebo byl někde jinde.

Jindy zde v jednu noc tolik mužů ani nesloužilo, jen své mlčenlivé společnici mohl děkovat za navýšení hlídek.

Ještě chvíli přešlapoval na místě, než se zostra nadechl.

     A vykročil vpřed.