Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

      Krčila se na stromě, zády se tiskla k hrubé kůře kmenu. Napětím téměř nedýchala. Ve spáncích jí tepalo. Krev v těle se bouřila. Burácela v hlavě. Vydržet v klidu a nehýbat se bylo natolik těžké, až to fyzicky bolelo. Ovšem žádná bolest těla se nedala srovnat s tím, jak se cítila.

Rudý kotouč slunce se ještě schovával za obzorem tvořeným siluetou hor, krajina se tak stále nořila do šera a mlhy povalující se pod lesem na kopci. Vzduch byl chladný, na stéblech trávy i listech stromu se třpytila rosa. Na východě se teprve začínaly objevovat první paprsky slunce probouzející i barevné pěvce cvrlikající do ticha.

‚Dýchej,‘ připomněla si v duchu. ‚Soustřeď se.‘

Ani řídnoucí šero jí nebránilo ve výhledu z její skrýše na dvůr stavení. Dům stál na kraji vesnice. Nebyla to žádná samota, sousedil s dvěma farmami, ovšem působilo to jako útulné místo. Tvarovaný byl do „U“, po stranách lemovaný alejí stromů.

I tak se v ní ale zatajil dech, když spatřila na kamenném dvoře pohyb. Ven ze dveří světnice vyklouzl černovlasý muž. Ani vysoký, ani ramenatý, jeho tělo se doslova ztrácelo v oděvu. Pod tmavým cestovním pláštěm měl tuniku stejné barvy přepásanou opaskem, navrch ještě kazajku. Kalhoty si zastrčil do vysokých jezdeckých bot. U pasu meč, dýku, na zádech luk a toulec s šípy. Zdaleka to ale nebyly jediné zbraně, co u sebe měl. Tím si byla jistá.

Krátce se rozhlédl po dvoře a posléze pružně vykročil k vratům stáje.

Pohyboval se ladně, jistě, plynule. Bylo v tom něco… Dravčího.

Pro člověka nepřirozeného.

Pohyby šelmy.

Chcete poznat lovce lidí?

Sledujte, jak se pohybuje. Nehrbí se. Neváhá. Každý pohyb působí jako plynulé dokončení toho předchozího. Rozhlíží se. Sebevětší tlačenicí se dokáže proplést s elegancí ryby ve vodě. A ruce má vždy tak, aby mohl kdykoliv tasit zbraň. Bránit se. Zranit. Zabít.

Na okamžik pootočil hlavu tak, aby mohla spatřit jeho tvář. Obličej poznamenaný věkem. Kolik mu tak mohlo být? Pětatřicet? Čtyřicet? Víc ne. Čelo a pravé obočí půlila bílá jizva, která míjela oko natolik těsně, že jen ohromné štěstí ji dědilo od vnějšího koutku. Hranatou bradu i tváře pokrývalo dvoudenní strniště přecházející po stranách v krátké uhlově černé vlasy s šedinami na bocích. Ovšem… Ty oči. Modré. Pichlavé. Ty oči, které poznaly sebemenší lež. Ty oči, které…

Polkla.

Muž zmizel ve stáji.

A s ním i ten důvěrně známý pocit, ze kterého jí mrazilo v zádech.

Potřásla hlavou. A s tím vytáhla šíp z toulce pověšeného na větvi vedle své nohy. Založila jej. Natáhla tětivu luku, který do teď křečovitě svírala v dlaních. Matný hrot šípu i černé letky na jeho konci se lehce chvěly, jak se jí třásly ruce.

Vydechla.

‚Uklidni se. Dýchej. Soustřeď se.‘

Čekala přeci dlouho. Tak dlouho. A teď? Jen jeden šíp ji dělil od toho – skončit to. Zbavit se všeho, co ji poutalo k tomuhle životu. Udělat za minulostí tlustou čáru. A jít dál.

Do ticha zaznělo zaržání. Klapot kopyt vyváděného koně o kamennou dlažbu. Vedle hlavy statného ryzáka se objevila i ta Dariova.

Zacílila. Na krk. Stačila jediná rána. Přesně, jak ji to její Mistr učil.

Uvolnila se. Chlad prostupující celým tělem až po konečky prstů se dostal i do mysli. Srdce. Nebylo nic. Nic než jen člověk kontrolující, zda je sedlo na koňském hřbetě připevněn pořádně. ‚Mrtvý. Tak moc mrtvý…‘ vydechlo cosi vzadu… Vzadu v její hlavě.

‚Sbohem,‘ naznačila rty a…

„Liame! Počkej!“

Ženské zvolání do ticha zaznělo jako prásknutí biče.

Trhla sebou, div nevypustila šíp. Tak málo stačilo…

‚Liame?‘

Ve dveřích, ze kterých předtím vyšel Darius, stála žena. Drobná brunetka třesoucí se jen ve lněné noční košili. Jemnou skoro až skřítkovskou tvář měla společně s nahými rameny posetou sprškou šedých pih, stejně šedých jako byly její oči. Smutně se usmívala, hlavou se opírala o rám dveří, zatímco se objímala zimomřivě pažemi. „Slíbil jsi, že se rozloučíš…“

Chystala se znovu zacílit, když muž odstoupil od koně. „Nechtěl jsem vás budit, Maureen.“

„Už jsme vzhůru,“ odvětila Maureen s šibalským výrazem a roztáhla ruce. „Co s tím uděláš, lásko?“

„Tatí!“

Zpoza Maureeniny košile se vynořil malý chlapec, sotva šestiletý. Černovlasý jako jeho otec. Měl i jeho oči. Modré oči…

„Tati, tati!“ vypískla vzápětí i holčička, která se rozeběhla po dvoře.

Sklopila luk. Povolila tětivu. Šíp jí málem vyklouzl z rukou.

Jako ve snách sledovala, jak za sestrou vyběhl i klouček. Jak se oba vrhli k Dariovi a začali pištět, když je zvedal ze země do náručí. Šťastně se u toho usmíval. Vysadil je na frkajícího koně a pomalu jej začal odvádět k ženě ve dveřích. Aby ji mohl obejmout. Zatočit s ní ve vzduchu. Políbit ji. Znovu. A znovu. Dětem ještě rozcuchal se smíchem vlasy, než každé políbil na čelo a vrátil do náručí matky. Naposledy je objal. Všechny tři.

„Do večera jsem zpátky…“

Pak nasedl na koně. Pobídl ho. Ještě jim zamával.

A odjel.

Před očima se jí zatmělo. Na okamžik zapomněla dýchat. Hrudník jí sevřel příliš utažený korzet. Na jazyku ucítila pachuť žluči. ‚Rodina.‘ Měl rodinu. Žil s rodinou. Žil jako by nic. Jako by se nikdy nic nestalo. Představovala si to snad tisíckrát od chvíle, kdy beze slova před lety zmizel. Představovala si jejich setkání. Ale rodina v něm nefigurovala ani jednou.

Ostře se nadechla. Pohledem spočinula na ženě zahánějící brebentící děti domů.

Chlad se začal vracet. Korzet povolovat. Ušklíbla se. Prsty bezděčně sjela k rukojeti nože.

‚Jsi zodpovědný za to, co k sobě připoutáš.‘

Kdysi ji on i ostatní zbavili všech pout. Hodlala mu tu laskavost vrátit.

Smrt?

Smrt je nic…

Podstatou všech trestů je utrpení.

…

Otevřela ústa. Chtěla křičet. Ale z hrdla jí nevyšlo ani hlásku. Mlha před očima zhoustla. Víčka se stávala stále těžšími a těžšími… Až oči zavřela.

Malátnost narůstala.

Matně si uvědomovala, že ji Jeremiáš opatrně pokládá zpět do postele. Mluví s Mordechajem. A vstává. Odchází.

Na hranici bezvědomí k ní ještě dolehl zvuk klapnutí dveří.

V tu chvíli se z posledních sil převalila na břicho. Hlava jí sklouzla dolů z postele. Zvednout ruku vážící snad metrák bylo téměř nad její síly.

Strčila si prsty do krku.

Začala se dávit.

    A zvracet.