Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

      Nebe plálo stejně rudě jako hranice stravovaná ohnivými jazyky. Mezi lidmi se rychle šířila zvěst, že ‚to umírající slunce pláče krvavé slzy nad zpečetěním osudu Bílé čarodějky‘. Že tohle bylo její poslední prokletí, poslední pomsta vykonaná, než vydechla naposledy a její tělo bylo přivázáno ke kůlu.

Brennen sice stál den cesty od hlavního města, navíc skryt na opačném svahu kopce před všema slídivýma očima, ovšem i tak bylo možné spatřit hustý černý dým stoupající vzhůru a plížící se všemi směry pod rudými mračny.

„Tak jaké to je – být mrtvá?“ ušklíbl se, sledujíce černé pařáty démona roztahující se po obloze. Hostinec U Krkaté báby stál téměř na vrcholu kopce, hned vedle opevnění vybudovaného kolem městečka, výhled z pokojů tak byl zaručen. A také draze zaplacen, i když stále ne tolik draze jako mlčenlivost a nezájem hostinského o své hosty.

Ani se neobtěžovala otevřít oči. Jen ležela na posteli, nohy pokrčené v kolenou a mnula rudé otlaky na zápěstích. „Nudné,“ vyslovila pomalu. Sfoukla z tváře pramen bílých vlasů. „Život po smrti se dost přeceňuje.“

„Vážně?“ zhoupl se na židli. „Jen tohle? Žádná slova díků? Chvály? Slzy dojetí? Výbuch vášně, při kterém ze mě i sebe serveš oblečení a dáš slovu ‚děkuji‘ zcela nový význam?“ podivil se.

Pootevřela levé oko. Loupla po hnědovlasém muži, jehož tvář zoufale volala po břitvě, vodě a zrcadle, značně skeptickým pohledem. Rty se jí zkroutily do patřičného úšklebku a vzápětí je pootevřela, jak se jistě nadechovala pro odpověď, kterou by si za rámeček nedal, když…

„Děkuji ti, Calebe… Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčná,“ vydechla sotva slyšitelně.

Únava a vyčerpání prosákly do jejího výrazu natolik, že teprve teď si Mordechaj uvědomil, jak vypadá… Křehce. Bezbranně. Nebyl si jistý, jak dlouho ji věznili a domáhali se přiznání, ovšem patrně to bylo dost dlouho, aby se to na ní podepsalo. Bylo to snad poprvé, co vůči ní cítil… Lítost. A zlost nad tím, jak tohle někdo mohl dopustit. Úmyslně udělat. ‚Měl přijít dřív, zatraceně, mohl tomu zabránit.‘

„Takhle mi už dlouho nikdo neřekl… Dokonce ani ty,“ potřásl hlavou.

„Jednou za čas bychom si měli připomenout, kým doopravdy jsme.“

Měl pocit, že ať nyní mluví s kýmkoliv, albínka to není. Ošil se. „To jsi někde četla?“

Krátce se pousmála. Tak neupřímně, až to skoro bodalo do očí. „Ne, ale jednou mi t…“

V polovině věty ji přerušilo zaklepání na dveře.

Vyskočil na nohy. Sáhl po meči odloženém na vratkém stolku pod oknem. Koutkem oka zachytil, jak se i ona prudce posadila. Spustila bosé nohy dolů. A vzápětí se s křečovitým zalapáním po dechu zkroutila v rohu postele.

Rychle se přesunul ke dveřím. Zády se přitiskl ke stěně vedle nich. Ještě než se stačil zeptat, kdo tam je, zabušení se ozvalo znovu. Tentokrát o něco rázněji. Hlasitěji.

„To jsem já. Jeremiáš.“

Mordechaj dlouze vydechl. Jeremiáš. Ale meč nesklopil. Posledních pár dnů bylo příliš… Příliš divokých. A plných šlapání na cizí kuří oka. „Pojď dál,“ houkl.

Panty zaúpěly a dovnitř vešel nevysoký muž oděný ve volné přepásané haleně a kalhotách zastrčených do vysokých bot. Světle hnědé vlasy stažené v zátylku do ohonu měl již prokvetlé stříbrem, i když podle vyhlazeného úzkého obličeje mu mohlo táhnout sotva na třicet zim. Jen kolem hnědých očí se rozprostíral vějíř mělkých vrásek, jako by většinu svého času strávil jejich mhouřením. U pasu sice měl společně s pár váčky i pouzdro s dýkou, ovšem v rukou svíral ucháč, z něhož se kouřilo.

„Za jiných okolností bych se cítil dozajista uražen, páne de Montroi,“ oznámil poněkud kousavě, když se Mordechaj přesunul za jeho záda, aby vyhlédl na chodbu a dveře za ním zase zavřel. Sarkasmem, se kterým jej oslovil, neplýtval už vůbec. „Po tom všem bych čekal přeci jen více té…“ odmlčel se. „Ach ano. Důvěry,“ pousmál se.

Teprve teď se Mordechaj vyplížil zpoza jeho zad zpět ke stolku, aby meč odložil zpět na své místo. „Opatrní žijí déle, příteli a doba je kur… zlá,“ ušklíbl se. I když albínce neunikl kajícný tón jeho hlasu, a to s jakou zdvořilostí to řekl.

„A pak, kdo tu mluví jako kniha,“ ucedila mezi zuby, když se za pomocí rukou snažila posadit a neomdlít při tom bolestí. Záda měla v jednom ohni a i zbytek těla se důrazně ozýval. Před očima jí tancoval roj červených mžitek.

Ve stejnou chvíli na sobě ucítila pohledy obou mužů.

Mordechaj si odkašlal. „Less, to je Jeremiáš, ošetřil tě,“ mávl rukou k muži. Vzápětí ukázal na ni.  „Jeremiáši, to je Alessia. A ano, takhle příjemná je pořád,“ ušklíbl se. A posadil zpět na židli.

 Plavovlasý ranhojič krátce přikývl. „Těší mne, ykha rhannya.“ Jižanský přízvuk byl v jeho hlase natolik patrný, až jí z toho trnuly zuby.

„Myn shai nya ykha rhannya, nha rhann, ras, sther…“ odsekla. „Atlahan,“ ohrnula rty.

„Asarghaii,“ protáhl Jeremiáš nadšeně. V jeho tváři se objevil široký úsměv, se kterým se k ní hned vydal. „Je osvěžující potkat krajanku,“ mrkl. „I když na někoho z mynhaa layshe beyshan… Nevypadáte.“

„Nevypadám, protože nejsem.“

Cosi v jejím hlase jej donutilo zastavit na místě. Úsměv pohasl. I když jen na okamžik. Zkoumavě se na ni zahleděl. „Pak se tedy omlouvám a máte můj obdiv za zvládnutí jazyka pouštních kmenů. Neznám příliš mnoho cizinců, kteří by dokázali plynně hovořit Gerrhou. Ra argh adreen, ykha rhannya.“

„Jo, jistě, jako bych tu nebyl,“ zahučel Mordechaj. „Nenechte se rušit.“

„Nedůtklivý jako obvykle,“ utrousil Jeremiáš a přechytl chladnoucí hrnek v ruce. „Přinesl jsem makové mléko, je v něm i směs bylin mé výroby. Mělo by to pomoci od bolesti a trochu otupit, abyste se mohla prospat a od…“

„Ne,“ zachraptěla. „V žádném případě.“

Jeremiáš se zatvářil zmateně. „Co prosím?“

„Less…“ ozval se i Mordechaj, který okamžitě spatřil ten problém.

Zůstala sedět, dokonce se i narovnala v zádech. „Řekla jsem ne. Je mi dobře, nic takového nepotřebuji.“ Nevěděla, co jí vadí a zároveň děsí více. To, že by ztratila kontrolu nad sebou samou nebo fakt, že nápoj připravil tenhle… Podezřelý jižan z pouště. Obyvatele pouště neměla ráda. Opravdu ne.

Ranhojič nesouhlasně potřásl hlavou. „Záda jste měla téměř stažená z kůže, skoro všechny rány se zanítily natolik, že jsem je nakonec musel vypalovat. A to nejen na zádech,“ začal vyjmenovávat. „Musel jsem vám znovu zlomit levou ruku a čtyři prsty. Rovnal jsem vám i žebra. A když vás váš přítel donesl, vykašlala jste tolik krve, že správně byste neměla být už mezi živými. Vaše tělo se sice hojí s obdivuhodnou rychlostí, ale opravdu pochybuji, že jste vůbec schopná vstát. Musíte trpět jako zvíře při každém nádechu.“

Pevně semknula rty. Vlastně ani jeho monolog neposlouchala. Celou dobu byla schopná myslet jen na to, že čím déle mluví, tím více se jeho přízvuk ztrácí. „Když říkám, že se cítím dobře, tak se dobře cítím,“ trvala si na svém.

„Málem jsi se rozbrečela, když ses zkusila postavit,“ podotkl Mordechaj. Zahlédla, jak vstal.

„To nepoznáš slzy štěstí?“ sykla.

„A dost!“ zahřměl. „Chováš se jak hloupá malá…“

Tolik se soustředila na slibně začínající hádku s Mordechajem, že když spatřila obrys ranhojiče u postele, div nelezla po zdi.

Vzápětí to považovala za nejhorší nápad svého života.

Záda explodovala bolestí. Jako by je někdo roztrhl. Zatmělo se jí před očima.

„Ykha, ykha…“ ucítila dlaň na rameni. „Potrhala sis strupy,“ pravil konejšivě. „Vypij to, uleví se ti,“ pousmál se, „my to na děsivou sther nikomu neřekneme… A bude tu pan de Montroi, ochrání tě…“ pokračoval vemlouvavě.

„Less, okamžitě to vypij, nebo ti to naliju do krku,“ zavrčel jmenovaný, jehož stín jí dopadal na hlavu.

Polkla. Sliny chutnaly po železu a soli. Třesoucíma rukama se poslepu natáhla k rukám ranhojiče. A s jeho pomocí si přiložila hrnek ke rtům.

„No vidíš, tak to jistě bude lepší, ykha rhannya,“ houkl Jeremiáš spokojeně, sotva začala pít.

Působilo to okamžitě. Svět ztrácel kontury, v ranách jí jen pomalu tepalo. Vše se začalo tak… Vzdalovat.

Jen zavřít oči a usnout.

Avšak to, co jí zašeptal do ucha, když jí opatrně bral z rukou prázdnou nádobu, slyšela zcela zřetelně.

„Pozdravuje tě náš společný přítel, malá šelmičko.“

Před oči se jí vplížila mlha.

„Darius.“