Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

„Less…“ div nezaúpěl. „Ty jsi vážně nemocná,“ potřásl hlavou. „Ale tady,“ poklepal si prstem na levý spánek.

Tak trochu bezradně sledoval, jak již potřetí upíjí ze džbánu s vodou a posléze zvrací do vědra, které svírala mezi stehny. „Znám Jeremiáše už dost dlouho,“ pokračoval i přesto dál. „Od bitvy v Manille. Nebýt jeho, už tu nejsem,“ zdárně ignoroval pohled, jakým ho počastovala. „A vůbec!“ natáhl se pro korbel s vínem. „Kdyby tě chtěl zabít, tak by to udělal hned místo těch hodin, co strávil tvým léčením, nemyslíš?“

„Mě znáš ještě déle,“ zachraptěla. Ústa si otřela do rukávu. Dlouze vydechla. Malátnost a otupělost stále nemizely, ale aspoň se jí už nechtělo spát. „Měl bys tedy věřit víc mě a ne jemu.“

„Jo,“ přikývl, „a právě proto, že tě znám déle a lépe, tak váhám.“

Odplivla si do vědra mezi zvratky. Znovu se napila vody, aby zahnala kyselost v ústech. „Jsem tvoje žena!“

Povytáhl obočí. „Najednou,“ odvětil poněkud kousavě. „Kdykoliv se o tom zmíním já, tak prskáš jak kočka, když na ni vyliješ kýbl vody,“ ušklíbl se. „Ženo moje.“

Ostře se nadechla. „Tehdy, tehdy jsi měl na starost jen dvě… Dvě mizerný věci…“ polkla. „Neožrat se a sehnat falešnýho kněze…“ zamračila se. „Cos udělal? Zlil ses jak hovado a domluvil pátera Thomase…“

Div do sebe korbel neobrátil. Říhl si. „Už jsem se smířil s tím, že mi to budeš omlacovat o hlavu po zbytek mého mrzkého krátkého života,“ pokrčil rameny na znamení, jak moc je tím zdrcen. „A teď si už konečně lehni a vyspi se z toho.“

Když místo další tirády jen přikývla s tichým „máš pravdu“, málem mu zaskočilo. Dnešek byl plný překvapení. O to překvapivější bylo, když vědro opatrně postavila vedle postele a skutečně si lehla na bok, tváří k němu.

Sjel pohledem po křivce jejího těla, zvláště se zastavil na boku, kde se jí vyhrnula košile a krom obvazů tak mohl spatřit i pruh holé kůže. Bylo tak snadné vybavit si i její holé břicho, záda, přátelsky vyhlížející linii ňader a… S tím jeho myšlenky rychle přelétly k první noci, noci, co se na něj poprvé pousmála, když lačně hltal při převlékání bledost její kůže a vybídla ho, ať jí pomůže… Té noci poprvé, ale zdaleka ne naposledy…  Po boji chutnala každá žena skvěle, ale nic se nevyrovnalo tomu, když to vzrušení, ta dravost, opojení ze smrti a krve bylo v obou.

Dolil si. A vypil korbel na jeden zátah.

Ale ani to nepomohlo. Tak dlouho s ní nebyl sám v jedné místnosti…

„Calebe?“

Div sebou netrhl. Jako by mu četla myšlenky. Zamrkal. Co když četla? Začínal panikařit. Ne, ne, tohle neuměla. Snad. „Ano?“ zamručel. Snažil se znít… Sakra, ani nevěděl, jak se má snažit znít.

„Půjdeš za mnou?“

„Less…“

„Prosím.“

Výraz v její tváři byl žalostný. Patřil dítěti, které vás prosí, abyste tu svíčku nezhášeli, protože se bojí tmy. V kombinaci s vínem, trnutím ve slabinách a albínkou samotnou to byla vražedná kombinace pro jeho vůli. A úsudek. Povzdechl jsi. Vstal. A několika kroky přešel k posteli. Chvíli váhal. Než se nakonec posadil na její kraj, tam, kde měla nohy.

Pomalu k němu natáhla ruku, aby jej mohla chytit za tu jeho. Proplést prsty. Dlaň měl horkou, doslova z něj sálalo teplo. Do konečků prstů se jí konečně začal vracet cit. Chodidlem pravé nohy se otřela o Mordechajovo stehno.

Nechápavě nakrčil nos, čelo se mu přemýšlivě nakrabatilo. „O co ti jde?“

Slabě se pousmála. „Třeba chci dát slovu ‚děkuji‘ zcela nový význam.“

„Vždyť víš, že jsem to nemyslel vážně. Kvůli tomuhle jsem to neudělal,“ potřásl hlavou.

„Já vím,“ přitakala tiše. „Jen… Poslední týdny… Byly těžké… Týdny a týdny umírání,“ opatrně se přetočila z části na záda. „Chci se cítit zase… Živá…“

Kdo ví, co bylo tím rozhodujícím, zda způsob, jakým ta slova zašeptala, ten její pohled či snad fakt, že v jednu chvíli měl pocit, že se dívá na její obnaženou duši a v další vteřině duši nahradilo levé ňadro. Tak či tak mu už nemusela nic víc naznačovat.

Více než ochotně se nechal přitáhnout blíže. Sklonil se nad ni. Stále si ještě nebyl úplně jistý. Tedy dokud nepřitiskla své rty na jeho v tom dravém, skoro až útočném polibku. Ne, už se od ní neodtáhl. Ani nemohl, rukou se zahákla za jeho krk. Dlaň se na jejím ňadru ocitla, snad ani nevěděl jak. S rozepínáním své košile mu už pomohla sama. A když prsty zajela ke sponě jeho opasku a vzápětí pod něj… Obkročmo si nad ni klekl. Přitiskl se k těm chladným křivkám. V uších mu hučelo. Pomalu se začal přemisťovat z jejích úst přes hranu brady ke krku a…

Když mu naznačila, ať si lehne na záda a nechá ji být nahoře, neprotestoval. Jako za starých dobrých časů.

Ani si nevšiml, že jedna její ruka náhle zmizela.

Při přetáčení zaznamenal koutkem oka rychlý pohyb.

Vzápětí se o jeho hlavu roztříštil džbán na desítky střepů.

A svět se ponořil do tmy.

…

Bylo to tak lepší. Nenechal by ji odejít. Na to byl až příliš tvrdohlavý, příliš podobný jí.

S tichým supěním se vytáhla do sedu. Ještě se jí trochu točila hlava. Polkla. „Uuuhhmm…“ promnula si spánky. Krátce se podívala po Mordechajovi ležícím v záplavě hliněný úlomků. Po spánku mu stékalo pár stružek krve.

Využila chvíle, kdy nevnímal a nemohl tak nějak cokoliv namítnout. Nohy mu svázala pomocí pásku a ruce spoutala za zády pomocí pruhů toho, co se vydávalo za prostěradlo. Po krátkém zaváhání přidala i pásku přes oči.

Už teď si byla jistá, že bude nadávat. Zuřit. Strašlivě zuřit.

Dala se do převlékání. Díky tomu patoku, co jí Jeremiáš dal, stále místo bolesti cítila jen tlumené pálení. Vše tak šlo lépe.

Zatím.

Přes košili si přetáhla ještě vestu, co jí Mordechaj sehnal, a přes kalhoty si přetáhla sukni. Místo bot si musela omotat nohy hadry a vzhledem k tomu, že o veškeré zbraně přišla při zatčení, uzmula Mordechajovi ještě dýku a plášť.

Ten se mezitím začínal probírat. Pohnul se. Zamručel.

„Klobouk asi nemáš, že?“ houkla nahlas, zatímco přejížděla očima po pokoji a hledala, co by jí ještě mohlo posloužit. ‚Kéž by to byl Simon, klobouk by určitě měl,‘ skoro si až posteskla v duchu.

Zavrčení jejího jména s pár pěknými přívlastky se rozhodla pokládat za zápornou odpověď.

„Ber to jako cennou lekci do života, drahý,“ prohodila, když se k němu rozešla, v ruce žmoulala do koule jeden z obvazů, co se sušil až do teď u okna. „Naletěl jsi na ten nejstarší ženský trik světa…“ skoro se až cítila provinile. Ale jen skoro.

„Alessio! Přísahám, že jestli…“

S tichým povzdechem mu do úst nacpala improvizovaný roubík. „Vážně se omlouvám. Slibuji, že do rána jsem zpátky…“

Ve městě byla už jen jedna osoba, co jí mohla pomoci. Jediný člověk, který jí bude věřit.

     Joachim.