Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

 Dřevěná podlaha v chodbičce za dveřmi vrzala. Všimla si toho už tehdy, kdy ji sem Rheynas odvlekl. Ode dveří ke schodům vedoucím do lokálu putyky to bylo přesně třináct kroků. Patnáct a půl, pokud jste klopýtali.

Opatrně se zvedla na loktech. Zavřela oči. A v duchu počítala. Ta prkna zaskřípala pod každým Rheynasovým krokem, pod sebeopatrnějším nášlapem.

V tomto vzácném okamžiku děkovala hostinskému, kterému neřekl nikdo jinak než ‚Kozel‘, že byl natolik prozíravý a nechal umístit na podlahu jedno nevinné kouzlo. Magii sice nesnášela, z toho nasládlého oparu, co cítila, se jí dělalo zle, ale nyní za ni byla vděčná.

Sotva se dopočítala kýženého čísla, vytáhla se do sedu. Nohy spustila z postele na zem. Na bolest si už stačila zvyknout. Den ode dne se cítila lépe. Tak odhodlaně jak nikdy předtím. Vše ostatní bylo jen divadlem pro ranhojiče. Podcenil ji.

Jako to dělali všichni po celý její život.

Jednu věc ale podcenila i Alessie. Mohla si ruce ukroutit, ovšem dosáhla jen toho, že se jí provaz zařezával na zápěstí skrze kůži do masa. Uzel tak nejenže odolával jejímu snažení, ale smyčka se tak ještě více stahovala a škrtila. Přestávala cítit prsty. A tak boj s druhým koncem lana obtočeným kolem sloupku byl také předem prohraný.

Potřebovala plán.

S tichým zasupěním se postavila na nohy. „Sakra!“ sykla. Spíše ze vzteku zaškubala rukama. „No tak, mysli, mysli, mysli…“ zamumlala. Čas se krátil. A Rheynas jistě neblafoval. Věřila mu každé slovo. A věřila v to, co jí provede. „Ne, ne, ne…“ Rozhlédla se kolem sebe. Nebyl tak hloupý, aby nechal kdekoliv v jejím dosahu nůž.

Očima sklouzla k svíčce na stole.

…

„Co, kurva, nechápeš na slovech – buď nenápadnej?!“ zasyčela vztekle sotva stačila zabouchnout vrata stodoly a otočit závoru. Chvíli na to se dveře otřásly pod krupobitím ran. Div se prkna nerozskočila. Zvířata ustájená uvnitř ve svém stání se nervózně roztančila.

„Tady jsou! Chyťte je!“

„Čarodějnice!“

„Ten zkurvysyn vodkrágloval mladýho Vincka!“

„Vyrazte ty dveře!“

„Vylezte! Víme o vás!“

Dlouhán s jizvou na tváři jen s tichým odfrknutím zvrátil oči v sloup. „Dýchej, rosomáčí ksichte,“ doporučil jí, zatímco se rychle rozhlédl kolem sebe. „A co sem měl jako dělat? Nechat je, aby toho chudáka holku umlátili?“

Zachytil její pohled.

„Ne, víš co? Já nechci slyšet vodpověď,“ potřásl hlavou. Prsty si prohrábl krátké černé vlasy.

„Kuní tlamo!“ prskla na oplátku. Ustoupila od vrat, která se pod náporem davu za nimi povážlivě prohýbala. Panty skřípaly. Dřevo naříkalo. Nemohly vydržet dlouho. „Měli jsme tam práci!“ začala přecházet sem a tam. Bučení krav a frkání koní ji kdoví proč rozčilovalo. „Za hrdinský zachránění místní bláznivky nikdo nezaplatí! Jen my!“ zahučela albínka temně.

„Máte poslední šanci! Votevřete!“

„Serem na to. Chlapi, na tři! Raz…“

„Tu děvku nezabíjejte, bude se hodit!“

Černovlasý se jen cynicky ušklíbl. „Slyšíš? To mě chtěj zamordovat, tebe jen přefiknou, tak na co si furt stěžuješ, ženská.“

„Simone!“ neměla daleko k tomu, aby začala ječet. Za těmi vraty byla snad celá vesnice. „Dobře, dobře,“ zadrmolila. „Potřebujeme plán…“

„Plán? Na co plán?“ dlouhán přejel pohledem po vyděšených zvířatech. „Zapálíme to tu a bude!“ vycenil zuby v dravčím úšklebku.

…

„Na co plán…“ vydechla. Rozpraskané rty se jí zkroutily do poloúsměvu. V rychlosti zhodnotila vzdálenost mezi postelí a stolem. Mohla udělat přesně dva a půl kroku od sloupku postele. To nebylo moc. Ani neměla dostatek času zkusit odtáhnout tu masivní konstrukci dostatečně blízko. Zbývala tedy zlatá střední cesta.

Poodstoupila tak daleko, jak to jen šlo.  Předklonila se, aby nohy dostala, co nejdále. Ostře se nadechla. Kousla se do rtu. Provaz se napjal, jak se na něj pověsila. Přenesla váhu na levou nohu, zatímco druhou zvedla. Ohlédla se přes rameno. A začala natahovat bosou nohu ke svíčce.

„Už jen kousek. Kousí-…“ Podařilo se jí uchopit tělo svíce mezi palec a druhý prst. Zakymácela se jen trochu. „…-ček.“

Teď přišla na řadu ta těžší část. Podat si ji. Svíce i s kalíškem, ve kterém stála, jí málem spadla. Plamínek se povážlivě zatřepotal. To když začal horký vosk stékat na prsty a svíčka mezi nimi prokluzovat.

Sykla. Povedlo se jí svíčku udržet jen tak tak. Když ji konečně držela ve ztuhlých prstech, neměla daleko k oslavnému zvolání. Přešla zpět k posteli. Posadila se. A pak šlo vše již rychle. Položila si svíci do klína.

Pevně semkla rty.

O chvíli později se pokojem začal linout smrad spáleniny. To, když provaz kolem zápěstí přestal jen doutnat a vzplál jasným plamenem. Polkla. Trhla s rukama. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Čtyřikrát. Oheň hodoval nejen na provaze, ale i na její kůži. Na pátý pokus se jí podařilo lano přetrhnout. Rychle jej shodila z rukou na zem. Na zápěstích jí okamžitě naskákaly puchýře.

Ale neměla čas na to s tím cokoliv udělat. Čas, čas, čas…

‚Zapálíme to tu a bude!‘

Vytáhla se zpět na nohy. Přes hlavu si přetáhla svoji starou špinavou halenu, co se válela na zemi.

„Jsi stejný blázen jako on,“ uvědomila si, když podpalovala slamník. Postel chytila téměř okamžitě. Vše bylo vycpané hadry, slámou a peřím. Hodila na ni židli. Rheynasovy vaky, které se válely na stole společně s několika svitky. Snad je předtím měla prohledat, ale vítala každou příležitost, kdy se svému samozvanému strýci mohla pomstít. V okamžiku, kdy se oheň dotkl zavazadel, vyšlehl téměř ke stropu. Plameny tančící po posteli místy přecházely v modrou. Zelenou. Žlutou.

V místnosti začínalo být nedýchatelno.

Nemohla ale otevřít okno. Štiplavý dráždivý kouř měl hrát v její prospěch.

Místo toho se vrhla ke dveřím. Zkusmo zalomcovala klikou. Nic. Zamčeno. Počítala s tím.

Škvrrzzzz.

Strnula uprostřed pohybu.

Jeden krok. Dva. Tři.

Potlačila nutkání si odkašlat. Pálily ji oči. Rychle klesla k zemi. Do podřepu. Těsně vedle dveře. Tmavý hutný kouř stoupal ke stropu, u kterého se hromadil. U země se ještě dalo dýchat. Nějak. Pokud jste nebyli nároční. Od postele sálalo teplo.

Čtyři. Pět.

Bude mít jen jednu volnou ruku.

Šest. Sedm. Osm.

První, co uvidí, bude hořící postel.

Devět. Deset.

Nebude s tím počítat.

Jedenáct.

Nejen podlahou v chodbě protékala magie. I některé pokoje obalovala magická clona. Totální soukromí. Byla si jistá, že Rheynas nic nemůže tušit. Překvapení bylo na její straně.

Dvanáct.

‚Tak pojď…‘

Třináct.

Rachocení klíče v zámku. Měla pocit, že vyskočí z kůže. Klika se pohnula. Mezi dveřmi a futry se objevila škvíra. Rheynas vzápětí dveře doslov rozrazil. Z místnosti se na chodbu vyvalil dým. Zaslechla zaklení.

Na víc nečekala.

Dříve než jej napadlo podívat se dolů, vrhla se k jeho nohám. Jednu z nich rychle objala kolem kotníku. Dlaněmi se zapřela o nárt, aby nohu držela přitisknutou k zemi. A ramenem i paží zatlačila vší silou proti holeni. Tác s jídlem, který balancoval v jeho levé ruce, s třísknutím dopadl na zem. Vteřinu po něm dopadl na záda i Rheynas. Temenem hlavy se praštil o zeď v chodbě naproti dveřím.

Stále na všech čtyřech rychle přelezla jeho nohy. „Hoří! Hoří!“ zakřičela. „Nahoře hoří!“

Zvedla se.

Stačila udělat sotva krok.

Rheynas se rychle překulil. „Mrcho!“  Stačil ji chytit za kotník. Trhnul.

Ještě před dopadem před sebe stačila instinktivně strčit ruce. Vyjekla. Na jednu z nich dopadla tak, až se ozvalo křupnutí. Sykavě vtáhla vzduch do plic. ‚Bolest je jen v hlavě.‘ Cítila, jak se jí sápe po noze výš. Snaží se ji přitáhnout. A přesně v tu chvíli prudce vykopla tou volnou. Proti jeho hlavě.

Zaslechla výkřik. To když pata zasáhla nos. Sklouzla k oku. A Rheynas ji pustil dřív, než by stačila říct „au“.

Vyhrabala se na nohy. Rozeběhla se chodbou. Neohlížela se. Věděla jen, že musí vypadnout. Hned.

Na schodech se minula s hostinským. A pár hosty, co slyšeli její křik. Zachytila jejich překvapené pohledy. „Pokoj!“ zalapala po dechu. „Hoří!“ zopakovala. To je přinutilo zrychlit na cestě do patra.

Pokračovala dolů. Ze schodů do lokálu doslova vylétla, div nenarazila do jednoho ze stolů poblíž.

Moc lidí tu v tuhle dobu nebylo. Naštěstí. Nikdo jí tak nebránil v klopýtání mezi stoly, ani jí nezastoupil cestu. Naopak. Skoro všichni se běželi podívat, co se děje nahoře.

Dlouze vydechla.

Ne na dlouho.

Ve dveřích se s někým srazila, když otevřela dveře a on se zrovna chystal vstoupit. Překvapeně vyhekl. Zavrávoral. Snad aby nespadl, zachytil se jí za ramena a tím albínku přitáhl k sobě.

„Omlouvám se!“ zadrmolila rychle. Při nárazu se kousla do jazyka. „Teď, pr…“

„Celá se třeseš,“ skočil jí do řeči hluboký alt. Tak… Tak… „Stalo se něco?“ Stále Alessii držel, snad si ji přivinul ještě blíže.

Polkla. Byl vyšší než ona. Neviděla mu do tváře. Ale najednou se cítila… V bezpečí? Jako by to vše bylo důvěrně známé. „Musíme… Musím pryč,“ vyhrkla. „Horní patro… Hoří… Byl tam jeden muž… Je tam… Chtěl mi ublížit, chtěl…“ vyrazila ze sebe. „Pomozte… Pryč,“ dodala. Nebylo zase tak těžké to hrát. Hodit to vše na Rheynase. Najít někoho, kdo jej zdrží.

„Klid…“ poplácal ji konejšivě po zádech. „Já vím,“ dodal. „Už se nemusíš bát. Jsem tady, Lessie.“