Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

 Téměř dvoudenní nepřetržitá cesta do H′varu, osady kopírujícího břehy jednoho bezejmenného jezera, jehož voda měla být údajně léčivá – tady by mohla vypuknout vášnivá diskuze o celém tom zázraku, protože ačkoliv vás jen pár doušků protáhlo natolik, že v lepším případě jste strávili pár dní běháním do křoví a v tom horším to až zavánělo drastickým pokusem o zhubnutí, tak rány jste si jí mohli polévat podle libosti, ale jediné co se stalo, bylo, že jste si koledovali o sněť – si vyžádala své oběti.

Albínčiny rány se znovu zanítily a její stav se rapidně zhoršil a úměrně s tím klesala i Rheynasova nálada až k samotnému bodu zlomu. Příliš tomu nepomáhal ani fakt, že od chvíle, kdy opustili brány Brennenu, tak přestala definitivně spolupracovat.

„Awerghen ennu!“ obořil se na ni, když už toho měl tak akorát plné zuby. „Necukej sebou pořád, nebo ti tím ta záda prostě budu polévat.“

„Jen do toho!“ odsekla trucovitě. „Pochybuju, že to může bejt ještě horší!“

„No jak myslíš, ykha,“ odpověděl v podobném duchu.

Pohledem přelétl Alessiina nahá záda. Vypadala opravdu hrozně. Hrála všemi barvami a snad každičký kousíček byl posetý rudými šrámy od biče, nebo mokvajícími popáleninami od rozžhaveného železa. Tetování drobného písma kopírující páteř od zátylku až k bederním obratlům nebylo téměř vidět. A v okamžiku, když se k tomu přidaly staré jizvy a cejchování na lopatkách oznamující, že tato mladá žena se provinila snad vším, čím mohla, nebylo vlastně vůbec lehké najít jeden malý symbol vyřezaný před lety do kůže.

Naštěstí moc dobře věděl, co hledat. A kde.

Ozdobně vyvedené písmeno „A“ se tak před ním kousek pod pravým ramenem neukrývalo dlouho.

Odložil láhev s pálenkou i kus hadru, kterým čistil rány. Než stačila cokoliv namítnout, chytil ji za vlasy. Hlavu jí zvrátil dozadu. „Nádech,“ ušklíbl se. V ten okamžik jeho tvář přišla albínce skoro až bolestivě povědomá. A s tím její obličej pevně přitiskl k polštáři. Prsty hrubě přejel po symbolu a zatlačil na něj nehty. „Výdech.“

Výkřik, ač ztlumený tím kouskem látky vycpaným hadry a senem, se odrazil od zdí pronajatého pokoje. Provaz poutající svázané ruce ke sloupku postele se napjal tak prudce až zadrnčel, jak sebou škubla a napjala se jako v křeči.

Spokojeně se ušklíbl. Pustil ji. A natáhl se nerušeně zpět pro láhev a hadřík. „Jak jsem řekl. Necukej sebou.“

Chvíli jí trvalo, než byla schopná položit hlavu levou tváří na polštář. Přerývaně dýchala. V koutcích očí se jí ještě leskly slzy. Čištění ran už ani nevnímala. Oproti tomu to bylo opravdu jen příjemné pohlazení. Ten symbol jí před lety, když byla ještě pouhou učednicí, vyřezal do zad její mistr. Už nikdy se to nezahojilo. Bolest nezmizela. Jen časem otupěla. Jako připomínka toho, že bolest ji nikdy nesmí ovlivnit.

 „Jak…“ zasípala.

„Znamení bogh… Hladu,“ řekl jako by o nic nešlo. „Musíš nasytit svoji mysl bolestí natolik, aby se stala… Věčně hladovou. Žádná jiná bolest už pak není dost velká na to, aby ji dokázala přesytit. Ochromit.“

„Ale…“ pokusila se ohlédnout přes rameno, ale jeho pohled a vzpomínka stará ani ne pár minut, ji donutily zůstat v klidu ležet.

„Jistě chceš vědět, jak to vím,“ skočil jí do řeči. „Uděláme dohodu, ykha rhannya. Jako hodná holka a nebudeš dělat vše možné proto, abys mě opravdu, ale opravdu vytočila a já ti za to povím jedno malé tajemství.“

Mlčela.

Nemohla s tím souhlasit hned. Tak rychle. Okatě. Čekala na tu záminku od okamžiku, kdy se donutila odsunout truchlení za Caleba až nad Rheynasovu mrtvolu. Hodlala mu to vše vrátit i s tím, co dlužil jiným. Ale nejdřív potřebovala, aby uvěřil. Uvěřil tomu, že to vzdala. Tak slabá. Vyčerpaná. Bezmocná.

„Mluv a já se rozhodnu, jestli to stojí za to,“ zamumlala sotva srozumitelně. Přivřela oči. Rheynas mezitím přestal s čištěním ran a místo toho jí začal záda natírat jakousi páchnoucí mastí.

„Budu to brát jako souhlas,“ oznámil jí. „Dohody beru velmi vážně. Doufám, že ty taky,“ dodal vzápětí, aniž by přestal s ošetřováním. „Takže k tomu tajemství. Je to vlastně jednoduché, ykha. Mám ho také. My všichni jsme hladoví.“

Zamračila se. „My všichni…“ zopakovala po něm zmateně. Věděla jen o jednom muži, kterému Darius provedl něco takového. Jmenoval se Lucien. Byl tehdy stejně starý jako ona. Dennodenně jej mordoval po jejím boku. Ale Lucien byl mrtvý. Stejně jako všichni ostatní z cechu. Přežila jen Alessia a její mistr. Tedy do teď tomu pevně věřila.

„Ale vždyť odpověď znáš moc dobře,“ pokáral svoji zajatkyni. „Já, moji bratři… Otec tomu říkával požehnání, znamená to, že nás bohové obdařili nezlomnou vůlí a silou.“

Alessii přeběhl mráz po zádech. A nebylo to tím, že ta mast v ránách štípala. „Proč si Darius najal zrovna tebe?“ napadlo ji náhle.

„Jak jsi přišla na to, že mě najal?“ ranhojič se ušklíbl. „Podařilo se ti Raxhaala zlomit. Měsíce jsme jej dávali s bratry dohromady, měsíce balancoval na hranici opravdového šílenství. Zničený žalem.“ S každým dalším Rheynasovým slovem se jí dělalo více zle – chloupky se ježily, na pažích naskakovala husí kůže – jak se vše začalo propojovat do jednoho velkého obrazu. Darius. Raxhaal. Bratři z pouště. Jedno bylo slyšet šílenou historku a druhou naprosto odlišnou – ocitnout se v ní. „Ani nevíš, jak velký v nás vyvolalo údiv to, že mu to provedlo jeho vlastní dítě. Naše neteř. Vychovaná podle tradic starého poutníka, otce pouště, ta, která se měla stát jednou z nás.“

Podívala se po něm. Lhal. Utahoval si z ní. Musel. „Dariu…“ zarazila se. Ostře se nadechla. „On nebyl můj otec. Nikdy.“

Svého pravého otce znala. I pokrevní bratry, ač nevlastní. Před lety si ji našli. Ale ona o rodinu nestála. Cech albínce rodinu – to slovo, jeho význam – zprznil. A tak netoužila ani po téhle z pouště. Ať už to bylo jakkoliv.

„Že nebyl?“ bez varování vstal. „Ujal se tě, dal ti jméno, vychoval tě…“

Nenechala ho domluvit. Nemohla. „Spal se mnou. Mlátil mě, týral mě, ponižoval mě. A ne proto, aby mě to připravilo na život. Bavilo ho to. Užíval si, když jsem křičela, krvácela. Co ty na to, strýčku?“

„Podívej se na sebe,“ odsekl. „Vždy by se našel někdo takový. Nakonec by tě ubili k smrti, nedožila by ses ani dospělosti, Erin. Ale on to nakonec neudělal. Naučil tě, jak se bránit. Jak už nikomu nedovolit, aby se tak k tobě choval.“

Trhla sebou jako by ji uhodil.

Erin.

Děvčátko z dávno zapomenutého snu.

Nikdo jí tak neřekl od jejích sedmi.

Využil toho, že neměla slov a pokračoval dál. O něco klidněji. „Udělala jsi chybu, ykha. Je to škoda. Viděl jsem tě bojovat. Viděl jsem, co vydržíš. Bratříček odvedl skvělou práci. Věř, že až tě zabije, věnujeme modlitbu za návrat tvé duše.“

„Jsi šílený,“ spíše vydechla.

Hřbetem dlaně ji něžně pohladil po hlavě. Naklonil se k ní.

„To my všichni, ykhaya.“

Vzápětí se zvedl. Otřel si ruce o kalhoty a keramickou misku s mastí odložil na okraj postele. „Jistě musíš být hladová,“ řekl jako by se nic nestalo. „Dojdu dolů pro něco k jídlu,“ oznámil vzápětí a rozešel se ke dveřím. „Mimochodem…“ otočil se ještě. „Jestli se pohneš, poznám to a vyzkoušíme si, jak moc velký rozsah má tvůj bogh.“

A pak… Konečně odešel.